Co se stalo mezi pátým a šestým přáním

Zima zasáhla Lážoplážo ve velkém a i pan Proledún se musel každé ráno, když přišel do práce, zahřívat ve své kanceláři u topení. Zimomilové se radovali a teplomilové bědovali a tiskli si šály od paní Jehlič blíž ke krkům.

Pan Lopota se jako každý rok touto dobou posadil mezi své topoly a domluvil se s nimi, kdo bude letos rozvážet místní obyvatele na pravidelné lince Topolí sáně.

Jestli si myslíte, že Topolí sáně jsou jen pouhou zážitkovou linkou, kterou se svezete maximálně jednou za zimu a potom na ni do dalšího roku zapomenete, tak se opravdu mýlíte.

Topolí sáně jsou totiž nejčastěji využívanou hromadnou dopravou v Lážoplážu vůbec, především během zimních měsíců.tmave_pozadi_uaaa

Když totiž sněhové závěje svými sněhovými jazyky olíznou celé město, nezbývá, než se spolehnout na sáně pana Lopoty.

Bubliny přestanou létat, protože by za letu hrozilo jejich zmrznutí, autobusy přestanou být schopné odlepit své pneumatiky od zasněžené silnice, tramvajím odzvoní a pan Chmýří své letadlo zamkne do hangáru, protože je plně vytížen vánoční besídkou, která jej a všechny děti ve školce v nejbližších dnech čeká.

V těchto dnech napadne každoročně v Lážoplážu šest metrů sněhu, což je asi tak výška jednoho rodinného domu. Z Lážopláža se stane město sněhu a každý obyvatel v tu dobu musí ze sklepa vytáhnout své sněžné hrábě a jít prohrabávat svou ulici. To je povinnost každého obyvatele a přesně v tuto chvíli si tiše naříkají ti, kteří mají ulici dlouhou a širokou a naopak se radují ti, kteří si ve svých pěti letech zvolili ulici krátkou, úzkou a nejlépe ještě slepou.

Ale jen si nemyslete, ono to se slepými ulicemi není vždy jednoduché.

Slepá ulice nejen, že nenavazuje na další ulici a na jejím konci vás čeká místo, odkud už dál jít nemůžete, ale slepé ulice v Lážoplážu opravdu nevidí.

A protože jsou slepé ulice slepé jako patrony, je ve městě zřízena speciální Slepá hlídka, která je připravena jim kdykoliv přispěchat na pomoc.

Slepá hlídka je tým profesionálních optiků, kteří umí sestrojit brýle takové, že s nimi vidíte i za zatažené závěsy v oknech, či skrze zdi cihlových domů.

Slepá hlídka přispěchá na každé zavolání slepé ulice, aby jí na chvíli nasadila speciální brýle a slepá ulice se mohla zase zorientovat.

To se tak jednou vylekala slepá ulice pana zubaře Bája, protože na jedné ze svých studených dlažebních kostek ucítila něco, co tam nepatřilo. Bylo to něco ve velikosti vstupenky do zívadla a hmotnosti permanentky na Topolí sáně.screen-shot-2016-09-07-at-130940

Jistě se teď ptáte, co je to vlastně to zívadlo. Zívadlo je speciální divadlo, které má za úkol diváky rozzívat. Herci v zívadle jsou nejšťastnější, když diváci po představení odcházejí s rukama před pusou a ne a ne zastavit zívání. A ještě šťastnější jsou, když si během představení někdo zívne jako na lesy, s pusou otevřenou a klidně si i nedá ruku před pusu, to je pro něj ta největší pocta.

Ulice pana Bája ucítila, že na jednu z dlažebních kostek dopadlo něco, co tam nepatřilo a telefonním kobercem pro nevidomé ihned volala Slepou hlídku.

Ta přijela do několika minut a ulici pana Bája na malý moment nasadila speciální brýle, se kterými vidíte i za zatažené závěsy v okně, či skrz domovní zdi.

Ulice pana Bája vytřeštila oči a potom zvolala:

„To snad ne! Tak konečně vidím, jak vypadá!”

Slepá hlídka samozřejmě již dávno věděla, co leží na jedné z dlažebních kostek této slepé ulice. Byl to setřený výherní los z loterie se 199 přáními Zlaté velryby. Ale komu patřil? To nikdo netušil.

Ulice pana Bája si brýle zase sundala a kochala se tím pocitem, že na jejích kostkách leží takový cenný los, o kterém si nechává spoustu obyvatel města jenom zdát.

Jeden ze členů Slepé hlídky se už už shýbal k losu, který si chtěl nenápadně strčit do kapsy, když jej předseda Slepé hlídky, pan Hůlka, zastavil.

„To snad ne! To, že leží na zemi, přece neznamená, že nemá svého majitele!”

Člen Slepé hlídky, pan Struhadlo, jehož plán strčit si los rychle do kapsy, byl přerušen, si jen tiše povzdechl a se svěšenými rameny si vyslechl to, co pan Hůlka musel říci.cteci teta

„Je naší povinností los rychle předat na radnici města. Tam se jistě postarají o jeho včasný návrat k jeho majiteli. Bez všech zbytečností a papírování.”

Pan Struhadlo si teď již hlasitě povzdechl a  smutně se díval na výherní los, který mizel v kapse zimní péřové bundy pana Hůlky.

Potom se celá Slepá hlídka rozloučila s ulicí pana Bája a spěchala na radnici.

Již to odpoledne byly Topolí sáně natolik vytížené, že pan Lopota musel do služby povolat i další topoly, které si už myslely, že tu zimu budou v klidu a nehnutě postávat na svém místě a pozorovat oblohu. Teď však musely rychle hodit kořeny na ramena a spěchat vypomoci svým přátelům, kterým se pod velkým počtem cestujících na saních už prohýbaly kmeny.

Šokující zprávy se totiž šíří rychle a co může být víc šokující než to, že někdo ztratil svůj výherní los a ten teď hledá svého majitele. Mnoho lidí si myslelo, že by mohli los získat lstí a po cestě na saních se vychloubali ostatním cestujícím tím, jaký úžasný plán vymysleli.

Žádný z plánů ani lstí se však obyvatelům nepovedl dovézt do zdárného konce, protože hned za dveřmi radnice na každého čekal detektor pravdy pravdoucí.

V Lážoplážu totiž lidé neradi obviňovali jeden druhého ze lži, ale raději se usvědčovali v pravdě. Každé takové zapípání přístroje potom udělalo lidem radost, protože se vědělo, že mluví pravdu.

A pravda je nade vše důležitá a má ty nejdelší nohy na světě (to znamená, že s ní daleko dojdete a uvidíte díky ní celý širý svět).

To odpoledne však detektor pravdy pravdoucí zatím nezapípal. Je pravda, že vidina výherního losu zdarma byla natolik lákavá, že obyvatelé prostě zkoušeli své štěstí.book_alive-1

Odpoledne už detektor pravdy pravdoucí vyslechl celou stovku lidí a i když by tak rád zapípal, nemohl, protože nikdo pravdu nemluvil.

A potom, až pozdě k večeru, se rozlétly dveře radnice, ve kterých stál pan Štětec, malíř a předseda výtvarné soutěže. Když uviděl detektor pravdy pravdoucí, rychle se k němu rozběhl a objal jej rukama celýma špinavýma od barev.

„Ten los je můj! Věřte mi! Musel jsem jej ztratit, jak jsem otevřel doma okno v ateliéru, když jsem chtěl vyvětrat. Ani jsem se nenadál a sněhový jazyk olízl můj pracovní stůl a slízl i můj los.”

Detektor pravdy pravdoucí nemluvil, a tak se na jeho displeji jen velkými tiskacími písmeny objevilo:

DOKAŽTE TO

Pan Štětec se hluboce zamyslel a potom vykřikl:

„Los je určitě od barvy! Zrovna jsem podle obálky zahraničního magazínu kreslil podobiznu Zlaté velryby, takže na něm určitě budou kapky barvy zlaté nebo modré.”

Detektor pravdy pravdoucí chvíli mlčel, přeci jen si tu informaci musel ověřit.

Již za malou chvíli se však prostornou halou radnice ozvalo hlasité zapípání, které přimělo ostatní obyvatele postávající opodál k tomu, aby se začali ubírat ke svým domovům. Výherní los totiž našel svého majitele.

Pan Štětec se zaradoval a nadšeně si tiskl los ke hrudi. Byl šťastný, že o své přání nepřijde.screen-shot-2016-09-07-at-131007_00

A venku mezitím nepřestávalo hustě sněžit a pan starosta si zrovna s úsměvem a sněžnými hráběmi vyšel odhrabávat ulici Pana starosty, která byla dost dlouhá a široká na to, aby si nerušeně přemýšlel o tom, co nového pro město Lážoplážo vymyslí a čím jeho obyvatele překvapí příště.

Kolem projel pan Lopota na saních a s unaveným úsměvem mu zamával, už se totiž těšil domů, až si po nabitém odpoledni hezky odpočine.

A tuhá zima jen tak neodešla. Ale o tom zase až příště.

KONEC

 

 

 

 

 

 

 

 


Otázky k diskuzi s dětmi po přečtení:

  1. Proč byly Topolí sáně to odpoledne tak vytížené?

  2. Co nejvíce potěší herce v zívadle?

  3. Koho si mohou zavolat na pomoc slepé ulice?

  4. Kdo ztratil výherní los a proč?

  5. Už jste si někdy, děti, záměrně vymýšlely, abyste získaly něco, po čem jste moc toužily?

  6. Kolik obyvatel přišlo to odpoledne zkusit své štěstí k detektoru pravdy pravdoucí?  

  7. Jak detektor poznal, že pan Štětec mluvil pravdu?