Tajemná místnost

Pan starosta, Major Ánka i Baz Alka hleděli všichni s otevřenou pusou na velké těžké zaprášené dveře, které se před nimi náhle objevily.

Mezi třetím a čtvrtým patrem, tam, kde dřív býval malý prostor na všechny možné uklízecí zlepšováky pana Sava, který měl úklid budovy radnice na starost, se najednou daly stěny na útěk a prostor se začal zvětšovat, až se do něj vešly i ty největší dveře, jaké kdy kdo viděl.

Představte si, že i když vzal pan starosta na záda Baze Alku a ten vzal na záda Majora Ánku, tak ani natažená ruka pana Majora Ánky nedosáhla na kliku těch dveří.

Všichni tři stáli přede dveřmi s rukama založenýma na prsou a přemýšleli, jak jen se dostanou dovnitř.

Pánové, neříkejte mi, že se k vám odvěké tajemství Lážopláža dostalo v neúplném znění. Přece jste se museli dozvědět i to, jak otevřít tyto dveře,” řekl pan starosta a nedokázal ve svém hlase skrýt úžas, který se tam usadil hned v momentě, kdy se začaly zdi dříve malého prostoru rozestupovat.screen-shot-2016-09-07-at-130940

Pane starosto, my jsme neměli nejmenší tušení ani o tom, že tu budou takové dveře! Jak bychom jen mohli vědět, jak je otevřít!” rozčilovali se dva nejlepší přátelé a kroutili si vousy, zatímco přemýšleli, ale nic kloudného nevymysleli.

Pan starosta se pokoušel ťukáním odhalit nějaké duté místo, které by mohlo sloužit jako skrytý vchod, ale žádné takové nenašel.

A tak dveře přemlouvali, chlácholili je, dokonce jim i zahráli na svůj klarinet a pikolu, hladili je vrásčitýma rukama a pan Major Ánka zkoušel i několik tajných zaklínadel, která vyslechl od čaroděje Kyselouše, který jej věznil v Zemi Čarodějů.

Dveře však na to nic a zůstávaly tvrdohlavě zavřené dál, aniž by se otevřely třeba jen o malou skulinku.

Pan starosta se potom bez jediného slova vydal do své kanceláře a hned si to zamířil k Mapě města, na které se to hemžilo obyvateli i názvy ulic.

Nerad zneužíval svých pravomocí, ale přeci jen se jednalo o něco hodně důležitého, co by na své osobní stupnici důležitosti označil číslem deset.

Jistě tušíte, že desítka byla na jeho osobní stupnici důležitosti číslem nejvyšším.

A potom si zřetelně odkašlal a řekl:

Mapo, označ všechny obyvatele, kteří mají k dispozici přání Zlaté velryby.”

Mapa se ze starostova požadavku nejprve celá zavlnila a potom se na ní začala postupně objevovat zlatá světélka. Ta se po mapě pohybovala jako světlušky a pan starosta na chvíli oněměl z té nádhery.cteci teta

Tolik?” řekl si potichu sám pro sebe. Neměl totiž tušení, že tolik obyvatel města již přání vyhrálo a ještě si pro něj ke Zlaté velrybě nezašlo. Ta se mu zrovna nedávno stěžovala, že za ní poslední dobou skoro nikdo nechodí a že se cítí osamělá.

Starosta byl teď na rozpacích. Koho si má jen vybrat, za kým by měl jít?

A najednou na Mapě uviděl pana Tichunku, jak se přibližuje k radnici, zatímco jeho postava září pronikavým zlatým světlem.

Rychle běžel k jeho kanceláři a odchytil jej ve dveřích. Pan Tichunka se na něj zděšeně díval, pan starosta byl totiž celý zadýchaný a nemohl se hned tak vyjádřit.

Pan starosta tedy chytil pana Tichunku pod paží a vedl jej do prostoru mezi třetím a čtvrtým patrem. Tam jej postavil před mohutné dveře hned vedle dvou nejlepších přátel.

Kde se tu vzaly ty dveře? Kde má pan Savo svoje věci na úklid?” vyděsil se v první chvíli pan Tichunka.

Na úklid teď zapomeňte, objevili jsme nejstarší tajemství Lážopláža,” prohlásil rychle Baz Alka.

Akorát nevíme, jak ty dveře otevřít.” Doplnil jej rychle Major Ánka.

Pan Tichunka přikývl a podíval se na pana starostu. Tomu to bylo celé trapné a nevěděl, jak má pana Tichunku požádat o něco, čeho by se jiní nikdy nezřekli. Tichunka se však ujal slova jako první.

Tady máte, starosto. Stejně bych nevěděl, co s ním. Vždyť já mám všechno, co potřebuji.”cteci tety

Řekl s úsměvem pan Tichunka a jen pan starosta poznal, že jeho úsměv byl smutný. To proto, že s ním na radnici pracoval už mnoho let a také proto, že jeho úsměv byl vždycky smutný.

A pan starosta by zlatý los z jeho dlaně nejraději odmítl, ale věděl, že pan Tichunka pro své město udělá mnoho a patří k těm málo lidem, kteří se vzdají i svého vlastního štěstí pro dobro Lážopláža.

A tak hned vyrazili za Zlatou velrybou, která na jejich přání nechala otevřít velké těžké zaprášené dveře mezi třetím a čtvrtým patrem.

Dveře se nejprve otevřely tak málo, že z nich sotva přicházelo nějaké světlo nebo zvuky.

Všichni čtyři muži se vší silou do dveří rukama opřeli a dveře začali pomalu otevírat víc a víc, až je otevřeli úplně a před nimi se rozprostřel velký prostor s vysokými zdmi, na kterých bylo velké množství dlouhých dřevěných polic a na nich spoustu malých skleněných lahviček se zabroušenou skleněnou zátkou.

Všichni čtyři pomalu vstoupili dovnitř a museli se okamžitě rozkašlat, protože se nadechli stoletého prachu, který byl všude v místnosti.

Baz Alka sáhl do jedné police a vzal do ruky malou skleněnou lahvičku. Nestihl si ani přečíst štítek, který byl na láhvi nalepen a z tmavého rohu místnosti se ozval starý zvučný hlas:

Nejste trochu hrr? Takhle to tady nefunguje.”

Ze tmy vyšla žena s úplně bílými vlasy, ale obličej měla mladý. Ten hlas jí nemohl patřit.

Potom však promluvila znovu a všichni pochopili, že ten hlas přece jen patří jí.

Starosta k ní přistoupil a natáhl pravou ruku.

Vítejte.”screen-shot-2016-09-07-at-131007_00

Žena se hlasitě rozesmála a její smích se odrážel od všech skleněných lahví a převaloval se pomalu po místnosti.

To bych měla říci spíše já vám, starosto. Přece jen jsem na radnici déle než vy.”

A pan starosta musel přikývnout, protože to bylo zcela pravděpodobné. Žena se vzdálila, ale za malou chvíli byla zpět u starosty a před nos mu rychle přistrčila jednu ze skleněných lahviček a rychle oddělala její zátku.

Starosta to nečekal a prudce se nadechl čehosi neviditelného, co bylo uvnitř a potom už jen pan Tichunka s Majorem Ánkou a Bazem Alkou sledovali, jak se mu rychle zavřely oči a pan starosta zůstal stát na místě jako zkamenělý.

Pan Tichunka s ním třásl a volal jej, ale starosta jakoby byl někde jinde.

Po několika minutách se však pan starosta hlasitě nadechl a zprudka otevřel oči. Nemohl se hned tak zorientovat, až jej musela žena s bílými vlasy štípnout tak, že nadskočil.

Pane starosto, co se vám to stalo?” ptal se vystrašeně pan Tichunka.

Pan starosta však nemluvil, jen se podíval na ženu s bílými vlasy a zeptal se:

Kde jsem se to ocitl?”

Žena se podívala na štítek, který byl na lahvičce nalepen a nahlas četla:

„Den, kdy byl položen základní stavební kámen budovy radnice města. Hezké, že? Ten den mám moc ráda.”cteci tety

Starosta se teď rozhlédl kolem sebe po policích plných lahviček.

A to všechno jsou -”

Ano, každý z nich obsahuje jeden den města Lážoplážo.”

Žena s bílými vlasy se na chvíli odmlčela a potom dodala:

Pracovala jsem kdysi na radnici jako archivářka dnů a mám ty nejlepší školy pro to, abych dokázala zachytit vše, co se v jednom dnu stalo. Umím sbírat informace od lidí, od topolů a ranní rosy a také od zdí starých domů a zdí kaváren a obchodů, prostě ze všech míst, kde se něco děje. Všechno uchovávám do těchto lahviček a schovávám pro ty, které to bude jednou zajímat.”

Starosta se zarazil.

Máte tam i to, co se stalo teprve nedávno?”

Kdepak,” mávla rukou žena.

Většina těch dnů, kdy jsem tu byla zavřená, v archivu města chybí. Ale já jsem schopná je získat zpátky, každý jednotlivý den, jen mi to bude chvíli trvat.”

Žena s bílými vlasy se usmála tak, že jí najednou vyrašila na čele vráska. Všimla si toho a rychle se jí snažila zakrýt rukou.

A budu si muset pospíšit, teď, když zase cítím čerstvý vzduch, tak začínám stárnout.”

Všichni v místnosti na ni hleděli jako na zjevení a zároveň zvědavě pokukovali po všech těch lahvičkách, ve kterých byla po jednotlivých dnech uchovávána historie města.

Žena mezitím vyšla z místnosti ven a nevěřícně hleděla ven z okna v poschodí. Kolem právě letěla bublina s panem Ťuhýkem, který vezl své ženě na recepci Hotelu v korunách topolů plný pytel zrníček.

Žena s bílými vlasy se lekla a od okna poodskočila. Potom se podívala zpět do tmavé místnosti, ve které všichni stáli a jejich směrem řekla:

Jako první musím zjistit, kdo si před tolika lety dal tu práci s tím mě tu zavřít a proč.”

Ženě s bílými vlasy v očích zazářilo odhodlání a starostu napadlo, že by jej také velmi zajímalo, jak to bylo.

Starosta vzal potom ženu s bílými vlasy k sobě do kanceláře, kde jí uvařil horké kakao, zatímco ostatní muži vynášeli všechny lahvičky se štítky do skladu, než starosta v klidu promyslí, co s nimi.book_alive-1

Panu Tichunkovi málem upadla jedna lahvička na zem, ale naštěstí ji stihl zachytit konečky prstů.

Když si přečetl název na štítku: Den, kdy bylo takové horko, že starosta objednal do každé rodiny slona, musel se začít smát. A byl to veselý smích.

O tom horkém létě mu totiž kdysi vyprávěl jeho pradědeček a on mu nechtěl uvěřit.

Ale o tom zase až někdy příště.

KONEC

 

 

 

 

 

 

 

 

Otázky k diskuzi s dětmi po přečtení:

  1. Jak vypadaly dveře do tajemné místnosti radnice?

  2. O co požádal starosta Mapu města?

  3. Kdo daroval své přání, aby se mohly dveře otevřít?

  4. Kdybyste si mohly do stejné lahvičky schovat jeden den a potom se do něj kdykoli vracet, který den by to byl?

  5. Jak vypadala žena, kterou ostatní objevili v tajemné místnosti?

  6. Do kterého dne se pan starosta podíval?

  7. Čím pohostil pan starosta ženu s bílými vlasy ve své kanceláři?

 

Powered by Watch Dragon ball super

Pohádky Čtecích tet chci dostávat jako první

Buďte mezi prvními, kdo si každý týden zcela zdarma přečte nejnovější původní pohádku z dílny Čtecích tet spolu s dalšími novinkami.

Vaše informace jsou u nás v bezpečí. Ani banda lesních loupežníků je od nás nezíská.

Pohádky Čtecích tet chci dostávat jako první

Buďte mezi prvními, kdo si každý týden zcela zdarma přečte nejnovější původní pohádku z dílny Čtecích tet spolu s dalšími novinkami.

Vaše informace jsou u nás v bezpečí. Ani banda lesních loupežníků je od nás nezíská.