Noční příjezd

Když ten večer ulehal Blejza do svého pelíšku hned u Fíkusovy postele, sladce se usmíval.

Vzpomínal totiž na Sedni, kterou si, jak již možná víte, zamiloval tak moc, že měl pocit, že kdyby šlo někoho milovat ještě o kousek víc, tak mu snad srdce musí vyletět z kožichu.

To se naštěstí nestalo, Blejzovo srdce sice bilo jako zvon, ale pěkně v teple jeho kožíšku a on usínal s úsměvem a sladkou vzpomínkou na Sedni.screen-shot-2016-09-07-at-130940

Ta noc byla chladnější než jiné noci a vítr se opíral do kmenů topolů tolik, že se co chvíli silně otřásly a paní Ťuhýková na recepci tu noc přijímala jednu telefonní stížnost hostů za druhou.

Kdyby si tak aspoň obuli bačkory a šli mi to říct pěkně z očí do očí!” Pomyslela si paní Ťuhýková, které už z toho poskakování po telefonním koberci bolela kolena i hlava.

Ulevilo se jí až při představě, že je svou vlastní paní v jídelně pro ptactvo a příznivce zrníčkové diety.

A tak si položila bradu do dlaně a s nepřítomným výrazem hleděla před sebe, zatímco telefonní koberec se otřásal. Paní Ťuhýková však nic z toho nevnímala a spokojeně se v představách procházela po své jídelně.

V dálce zahoukal noční expres, který přivezl hrstku obyvatel zpátky domů a na nástupišti se to rychle vylidnilo.

Tedy až na postarší dvojici, která se zmateně rozhlížela kolem a muž, ani žena, nevypadali na to, že by se jim v Lážoplážu líbilo.screen-shot-2016-09-07-at-131007_00

Paní si dokonce chytla prsty nos, jakoby jí Lážoplážo nevonělo a muž si do kapesníku štítivě otřel ruku, se kterou otevíral dveře vlaku.

Byl to manželský pár a jmenovali se Fajnofkovi. Na tom by nebylo ještě nic tak strašného, ale krutou pravdou bylo, že Fajnofkovi byli rodiče jednoho z obyvatel Lážopláža.

Kterého se dozvíte už za chvíli.

Paní Fajnofková ukázala na svůj kufr a pan Fajnofka nadzvedl obočí a až potom jí ho vzal a bez nadšení nesl kufr po nástupišti až do nádražní haly. Tam se oba zastavili u mapy města a se štítivými a nadřazenými pohledy si prohlíželi ulice, které se jako malé užovky po mapě kroutily.

Paní Fajnofková přejížděla svým dlouhým prstem v růžové háčkované rukavičce po mapě, samozřejmě tak, aby se jí nedotkla, až se v jeden moment její prst rychle zastavil, jakoby zkameněl.

Pan Fajnofka se nahnul až k prstu a očima mžoural na krátkou ulici, na kterou prst jeho manželky ukazoval. Ale protože neměl brýle, nepřečetl nic a se svraštěným čelem i nosem jen tupě hleděl na mapu a byl rád, že má na chvíli pokoj.

Prst paní Fajnofkové jej však za malý okamžik píchl do nosu a on zaskučel bolestí.

To je hanba! Skandál! Neslýchané! Výsměch našemu rodu! Ohavné! Katastrofa!”cteci tety

Křičela rozčílením paní Fajnofková, zatímco svůj prst vznášela nad krátkou ulicí pana Zloundra, která byla až na samém okraji města.

A je to venku, Fajnofkovi byli rodiče pana Zloundra.

Pan Zloundr si hned při příchodu do Lážopláža na Úřadu pro změnu jména zařídil to, že už nebude pan Fajnofka, ale Zloundr. To bylo první jméno, které ho tehdy napadlo a řekněme si to upřímně, také to, které k němu sedělo nejlépe.

Paní Fajnofková se o tom, že si její jediný syn změnil své jméno, na které byla ona tak pyšná, dozvěděla teprve včera, a to také hned popadla kufr a manžela a spěchala na spěšný vlak.

Celou cestu se dívala z okénka na ubíhající krajinu a přemýšlela nad tím, proč si její syn změnil tak krásné jméno a odstěhoval se od ní tak daleko.

Pan Fajnofka před nádražím užasl překvapením. Před budovou líně poletovaly bublixíky, tedy taxíky z bublin. Pan Bublinka jich vždy k nádraží pár vyfoukl a to především večer, protože se úplně dokázal vžít do situace těch, kdo přijedou nočním spěšným vlakem a chtějí být co nejdříve doma.cteci teta

Před Fajnofkovými přistála jedna z bublin a ti dva na ni hleděli a nevěděli, co s ní. Paní Fajnofková se jí dokonce pokusila prasknout prstem v růžové háčkované rukavičce, ale bublina se tak snadno nedala a stála před nimi tak dlouho, dokud nepochopili, že do ní mají nastoupit.

Když tak udělali, bublina bez čekání vzlétla a odnášela je od nádraží pryč.

Paní Fajnofková celou jízdu křičela hrůzou, ale nic z toho nešlo v Lážoplážu slyšet, protože bublina ten hrozný křik držela uvnitř.

Chudák jen pan Fajnofka, toho uši bolely tak, že si je musel celou dobu držet rukama a ani to nestačilo. Ani jeden z nich si z toho nočního letu nad Lážoplážem moc nepamatovali a byli moc rádi, když se bublina opět přilepila k zaprášené zemi na ulici pana Zloundra.

Vystoupili a protože neměli žádná peříčka a bublinu mince ani papírové peníze nezajímaly, jízdu měli zcela zdarma. To paní Fajnofková hned pookřála a byla na sebe pyšná, jak ušetřila.

V ulici pana Zloundra byl jen jeden malý domek, který byl tak malý, že byste jej snad i přehlédli, a tak se také stalo a Fajnofkovi kolem něj poprvé prošli bez povšimnutí.

Kdo si jich však všiml byl pan Zloundr, který při pohledu na svou matku a otce, kteří se štítivě prochází jeho ulicí, vytřeštil oči a zhoršilo se mu dýchání. Nemohl ani za nic popadnout dech, a tak musel tvrdě dosednout na židli u svého počítačového stolku a urazit pár lidí. Až potom se mu udělalo lépe.cteci tety

Když se vzpamatoval, vyběhl do patra, kde měl svou velkou truhlu. Rychle ji zavřel a pustil ze schodů dolů.

Dole truhlu otevřel, rychle vyběhl na dvorek, kde začal ze skříně brát talíře, hrnce, zapékací mísy a pánve, které měl do zásoby objednané z internetového obchodu Poškrábaný teflon a začal je skládat do truhly. Když vyběhl na dvorek podruhé, aby vzal z kurníku tukana Ferdu a také jej sbalil do truhly, zarazil jej vysoce postavený hlas paní Fajnofkové.

Podívejme se, kdo se nám to tady schovává. Copak se nechceš pozdravit se svými rodiči, kteří vážili tak dalekou cestu, aby tě navštívili ve tvém –,”

paní Fajnofková se zarazila a od střechy až dolů sjela přísným pohledem Zloundrův domek.

— novém sídle.” Dodala po krátkém rozmýšlení paní Fajnofková.

Zloundr se otočil a přivítal oba rodiče studeným úsměvem.

Budete musel spát v hotelu, tento dům nepočítá s hosty,” řekl jen pan Zloundr a se svými rodiči vyrazil k Hotelu v korunách topolů.

Paní Ťuhýková měla stále dlaní podepřenou bradu a s nepřítomným výrazem hleděla kamsi před sebe, kde se v jejích představách rozprostírala ta nejkrásnější jídelna s těmi nejlesklejšími vitrínami, za kterými byla ta nejkrásnější a nejvzácnější semínka z celého světa.book_alive-1

Hosté však paní Ťuhýkovou rychle vrátili do reality. Tři naježené výrazy ji docela vyděsily a ona nevědomky uskočila od pultu až na telefonní koberec a omylem vytočila číslo Zlaté velryby.

Hluboký ospalý hlas znenadání vyplnil celou místnost. Paní Ťuhýková se pana Zloundra a Fajnofkových tolik bála, že poprvé v životě zalhala.

Zlatá velrybo, dobrý večer a promiňte, že vás ruším ze spánku, ale mám tu tři hosty, kteří mají zlatý los a rádi by si u vás splnili přání.”

Velryba by sice nejraději spala, ale nakonec svolila a řekla paní Ťuhýkové, ať k ní hosty co nejrychleji pošle.

Paní Ťuhýková začala roztřesenýma rukama cosi hledat v šuplíku, až konečně našla prázdnou obálku, do které vložila prázdný obal od zlatého bonbónu, na který rychle něco napsala a který při troše představivosti mohl vypadat jako zlatý los.

Obálku dala do ruky paní Fajnofkové se slovy, ať si los dobře hlídá. Protože paní Fajnofková byla lakomá jako nikdo jiný na světě, obálku si ihned zastrčila do růžové háčkované kabelky a ani panu Zloundrovi, ani svému muži ji neukázala.cteci_teta3

Což je dobře, protože Zloundr by jistě odhalil, že se jedná o podvod. I tak mu bylo dost divné, že paní Ťuhýková dává jeho matce jenom tak přání, ale sváděl to na její hloupost a ustrašenost a mnul si ruce nad tím, jak jednoduché je obyvatele Lážopláža donutit k tomu, aby mu dali svá přání.

Ti tři se za pár okamžiků objevili na pláži před Zlatou velrybou a ta hned poznala Zloundra a podle podoby neměla pochyb o tom, že se právě dívá i na jeho rodiče.

S úsměvem převzala od paní Fajnofkové obálku. Paní Fajnofková si dávala záležet na tom, aby se náhodou svou růžovou pletenou rukavičkou nedotkla Zlaté velryby, což velrybu popudilo a z nozder na temeni hlavy jí vytryskl horký vzduch.

Obálku od ní převzala a když ji otevřela, opatrně si přečetla vzkaz, který jí napsala paní Ťuhýková:

Velrybo, myslím, že byste si měla i vy něco přát.”

Velryba se usmála a těm třem se omluvila, že nechala Katalog bazénů, aut a domů na mořském dně a že se s ním hned vrátí. A když se zcela ponořila, zavřela oči a představila si Fajnofkovi, jak v bublině odlétají zpět na nádraží, kde na ně čeká vlak, který je rychle odveze z Lážopláža pryč. Na chvilku si představila i pana Zloundra, jak s nimi odjíždí, ale potom si řekla, že se poslední dobou docela snaží a že jeho tukanovi Ferdovi by se moc stýskalo a že je dobře, že Lážoplážo Zloundra má.

Ale mít v jednom městě i jeho rodiče, to už by bylo příliš.

A jak si tak velryba vše představovala, nad mořem se opravdu vznášely dvě bubliny, což byla velká výhoda pro pana Fajnofku, protože nemusel poslouchat hlasitý křik své manželky, když se bubliny ubíraly směrem k nádraží.

A celé město už dávno spalo, když pan Zloundr pohledem doprovázel své povedené rodiče pryč z města. A když už neviděl nic kromě černé oblohy a nekonečného počtu hvězd, tak si sundal boty i ponožky a své bosé palce u nohou zabořil do studeného písku a potichu, sotva slyšitelně, směrem k moři řekl:

Děkuji.”

KONEC

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Otázky k diskuzi s dětmi po přečtení:

  1. Proč do Lážopláža přijeli Fajnofkovi? 

  2. Jaké rukavice nosí paní Fajnofková?

  3. Jak se dopravili k domu pana Zloundra?

  4. Co si do své truhly rychle balil pan Zloundr? 

  5. Znáte někoho, kdo se podobá Fajnofkovým? Jaký je?

  6. Jaké přání měla Zlatá velryba? 

  7. Co udělal pan Zloundr jako první, když se před lety přistěhoval do Lážopláža?