Dům číslo 62 v ulici pana Posilova

Hned s prvními paprsky slunce začalo město ožívat. Ranní rosa přesně v 6:31 začala tancovat svůj rosí tanec a těch pár obyvatel, kteří zrovna procházeli kolem tanečního souboru ranní rosy, se zastavilo, a i když ten tanec viděli snad tisíckrát, stejně z něj nemohli odtrhnout oči.

Pan Štětec se protáhl na pohovce, kde opět usnul v plášti zašpiněném od barev a hned čiperně vyskočil a otevřel okno, aby do ateliéru pustil čerstvý vzduch.

Ve vzduchu bylo cítit jaro. Když se pan Štětec podíval směrem k radnici, přímo do okna kanceláře ročních období a uviděl pana Proledúna s Bředukvětem, jak si v otevřeném okně vesele povídají a speciálním venkovním teploměrem přitom měří teplotu vzduchu, byl si zcela jist, že jaro už je opravdu za dveřmi a že si se zimou pomalu vyměňuje stráž.

Pan Štětec radostí nadskočil, byl totiž spíš jaromil než zimomil a vesele zvolal:

Je čas namíchat jarní barvy!” A jen to dořekl, běžel k velké skříni, která byla široká jako jedna celá stěna ateliéru a s námahou otevřel její dveře.

Čtecí teta

Jak dveře skříně otevíral, v pokoji začalo poletovat víc a víc třpytivých světýlek všech barevných odstínů, která se za chvilku usadila všude po pokoji.

Pan Štětec měl v té skříni totiž v průsvitných plechovkách ukryty všechny odstíny barev, které jen existují.

V těch malinkých plechovkách měl schované stovky odstínů od každé barvy a lenivější oko by ani mezi některými plechovkami nepoznalo  rozdíl. Pan Štětec byl však velký znalec a oči mu sloužily, jak se patří.

Každý rok jezdil se svými nejlepšími odstíny na přehlídku, kde je vyměňoval s jinými malíři, kteří se starali o jiná města.

A protože se pan Štětec staral o Lážoplážo jak se patří a jaro bylo jeho nejoblíbenější, hned začal vytahovat všemožné odstíny žluté a zelené barvy a začal je skládat do batohu, který si za chvilku přehodil přes rameno a rychle s ním pospíchal ke dveřím.

Tam se právě v pelíšku probouzela Sedni. Když kolem ní pan Štětec proběhl, tak jen rychle utrousil:

Najdeš mě na louce, Sedni.”

Sedni si protáhla své dlouhé nohy a na pana Štětce se usmála.

Tak jo.”

Pan Štětec už měl ruku na klice a chtěl za sebou dveře zavřít, když se najednou zarazil a nevěřícně se sehnul k psímu pelíšku a s vytřeštěnýma očima se podíval na svého psa.

Řekni ještě něco.”

Sedni se stočila do klubíčka a spokojeně si zívla.

Copak jsem cvičená pudlice?”

V ten moment se pan Štětec musel chytit rámu dveří. Nevěřícně se na Sedni díval, ale v koutku úst mu to zároveň cukalo štěstím.

Vždyť ty mluvíš! Mám geniálního psa!”

Sedni na něj upřela své hluboké psí oči.

Kdepak Blejza mluví taky, jen se tím moc nechlubí.”

To znamená, že si můžeme telefonovat! A že mi můžeš zpívat a číst a -”

Číst ještě neumím,” zarazila pana Štětce rychle Sedni.screen-shot-2016-09-07-at-131007_00

To nevadí! Všechno bude!”

Křičel pan Štětec a už byl zase ve dveřích a potom na schodech a nakonec jej Sedni slyšela z otevřeného okna, jak spěchá po ulici a prozpěvuje si:

Mluvící pes je lepší jak mluvící kočka…”

Sedni se usmála, ale jen co se ujistila, že se hlas pana Štětce opravdu vzdálil, rychle vyskočila na nohy a začala si prohlížet otevřenou skříň s malými plechovkami. Zrovna čmuchala kolem hnědé barvy, když uslyšela zaklepání drápkem na dveře.

Byl to Blejza a na krku měl obojek a v něm malou kapsičku na zip.

Nesnáším obojky. Kdo je jen mohl vymyslet?”

Sedni na to nic neříkala, byla příliš ponořená do svého plánu. Blejza si hned zvědavě prohlédl obsah skříně a překvapeně vyplázl jazyk.

Sedni potom začala do tašky skládat několik plechovek barev a tašku dala Blejzovi. Ten ji jako správný psí džentlmen bez mrknutí jediného oka vzal do tlamy a společně běželi k domu číslo 62 na ulici pana Posilova.

Schovali se za zídku a čekali, až půjde někdo dovnitř. To se jim překvapivě poštěstilo dříve, než si mysleli.

Z dálky se k domu hopsavými pohyby přibližoval muž ve středních letech, který byl tak zaneprázdněný svým zpěvem, že by si Sedni a Blejzy nevšiml, ani kdyby se postavili na hlavu před dveře domu a navíc hráli hlasitě slovní tenisák.

Ten muž si totiž prozpěvoval:

screen-shot-2016-09-07-at-130940

„Skákal pes, přes oves, přes zelenou louku…”

To je přece Skákalpes”, dloubnul Blejza do Sedni, která na sebe v ten moment vylila jednu plechovku s barvou, kterou zrovna vytáhla z tašky.

I přes to, že to bylo jen malé množství barvy, stačila chvilka a barva se po srsti fenky vpila tak, že Sedni najednou byla zvláštně šedá. Asi tak šedá jako kamenná dlažba, která byla v ulici pana Posilova.

Blejza na nic nečekal a rychle Sedni popostrčil ke dveřím domu. Pan Skákalpes zrovna za hlasitého prozpěvování hledal v kapse klíče a vůbec si nevšiml, že se mu u nohou objevila malá Sedni. Kdo by to také poznal, měla úplně stejnou barvu jako dlažba, na které stál a navíc téměř nedýchala, aby se neprozradila.

Jakmile pan Skákalpes otevřel dveře, Sedni mu proklouzla mezi nohama a dveře přidržela čumákem pro Blejzu. Ocitli se opět na studené chodbě domu. Jako stíny šli pomalu tam, kam pan Skákalpes a po cestě očuchávali jednotlivé dveře od bytů.

Sedni si všimla, že se Blejza na dlouhou chvíli zastavil u jedněch dveří a když si i pan Skákalpes náhle přestal prozpěvovat a podíval se jeho směrem, rychle na něj vylila plechovku barvy v odstínu dveří.

Barva se do Blejzova kožichu vpila tak rychle, že když se pan Skákalpes stihl otočit, nezahlédl nic jiného než tmavě hnědé dveře.

Sedni si oddechla a když pan Skákalpes vystoupal o patro výš, přiblížila se k Blejzovi.cteci tety kniha

Tady se mi něco nezdá,” sotva to Blejza dořekl, ozval se ze dveří stejný výkřik jako slyšeli předchozího dne. Byl však mnohem tišší.

Blejza neváhal a začal do dveří kousat. Sedni se k němu rychle přidala a za chvíli se jim opravdu podařilo do dřevěných dveří udělat malou díru, kterou postupně zvětšovali, až byla větší a větší a Sedni se konečně podařilo vstoupit do bytu. Blejza musel zůstat na chodbě a pokoušel se díru zvětšit ještě víc, aby se dovnitř mohl protáhnout i on.

Když vstoupil do bytu Blejza, nebylo po Sedni ani památky. V bytě bylo absolutní ticho a stoletý prach.

Ono se často říká, že je někde stoletý prach, ale nic se nemůže vyrovnat opravdovému stoletému prachu, který se po celá ta léta vrství a hromadí. Takový prach je úplně všude, prostoupí nábytek i vzduch a zdi dostanou prachovou barvu – takovou pan Štětec snad ani ve své skříni barev nemá.

Blejza musel přivřít oči, jak ho náhle začaly štípat a na zaprášené podlaze najednou zahlédl dvoje stopy – jedny byly Sedni a ty druhé patřily někomu s malou nohou.

Blejza se náhle hlasitě rozkašlal, to jak se nadýchal stoletého prachu. A potom opět uslyšel slabý výkřik a Sednino zavolání:cteci tety

Blejzo, tady jsme.”

Na ohromné zaprášené pohovce náhle uviděl sedět ženu s bílými vlasy a hned vedle ní Sedni, která měla svou packu na její ruce.

Nesmíš se v žádném případě podívat na zeď, co je za tebou. Jinak se také vystrašíš a nohy ti zkamení a zůstaneš jako přikovaný na téhle pohovce,” řekla Sedni a snažila se na Blejzu usmívat, ale moc jí to nešlo.

Běž pro pomoc na louku. Rychle.”

Za Blejzou se náhle ozvalo skřehotavým hlasem, který se vrýval pod kůži: 

„Otoč se, otoč se, otoč se, říkám!“

Blejza na nic nečekal a pomalu začal couvat, až úplně vycouval z pokoje a také dírou ze dveří až do chodby a potom z chodby i domu ven a pelášil, co mu síly stačily na louku, kde pan Štětec zrovna do trávy vylil malou plechovku sytě zelené barvy a ta náhle celou louku prozářila nádhernou jarní zelení. Jen co Blejza doběhl na louku, svalil se vyčerpáním. 

Když pan Štětec uviděl zadýchaného a zaprášeného Blejzu, tak mu plechovka leknutím upadla do trávy.

Věděl totiž, že do Lážopláža se v ten moment vrátilo něco, co bylo po dlouhá léta dobře ukryto a na co už všichni zapomněli.

Do Lážopláža se totiž v ten samý okamžik, kdy přiběhl ustrašený Blejza, vrátil křáp Pařát.

Více ale zase až příště. Jste napjatí?

 

KONEC

 

 

 

 

 

 

Otázky k diskuzi s dětmi po přečtení:

  1. Jak pan Štětec poznal, že do města přichází jaro? 

  2. Co se skrývá v ohromné skříni v ateliéru pana Štětce?

  3. V čem odnesla Sedni s Blejzou plechovky s barvami? 

  4. Jak vypadá pan Skákalpes? 

  5. Proč se nemohl Blejza v bytě otočit a podívat se na křápa Pařáta? 

  6. Jak si děti myslíte, že vypadá křáp Pařát?

    (odpověď se dozvíte již v příští pohádce)

  7. Proč se pan Štětec vydal na louku?