Křáp a kouzlo Lážopláža

Pan Štětec na nic nečekal a rozběhl se za udýchaným Blejzou, který sice dopadl do jarně zelené trávy, ale rychle se vzpamatoval a pelášil zpátky tam, odkud přiběhl.

Potřeboval co nejrychleji dovést pana Štětce za Sedni a ženou s bílými vlasy, které zůstaly jako opařené sedět na pohovce s vrstvou stoletého prachu v domě číslo 62 v ulici pana Posilova.

Ne-vím, jak vy-pa-dá a co to je -,” křičel přerývavě Blejza za běhu, ale má to ten nej-straš-něj-ší a hlas, co jsem kdy sly-šel.”

Pan Štětec beze slova běžel za Blejzou a v obličeji se mu objevil strach spojený s obavou. Zhluboka se však nadechl a doufal, že strach z jeho obličeje zmizí.

Snažil se nedávat příliš najevo to, co ho tížilo již od okamžiku, kdy pan Tichunka, Major Ánka, Baz Alka a starosta objevili na radnici tajnou místnost a v ní ženu s bílými vlasy, která jakoby vypadla z minulosti.

Čtecí teta

Jak tak pan Štětec běžel, tak se mu před očima míhaly obrazy, které našel položené na skříni s barvami v jeho ateliéru a o kterých nikomu neřekl. Ta plátna, která namaloval jeho pradědeček, zachycovala město Lážoplážo v době, kdy ještě nic jako Lážoplážo neexistovalo.

Neexistovala radnice města, Lážoplážo neprotínala žádná ulice a tam, kde dnes leží nejvýznamnější budovy města, byly jen lesy, pláně a pole a ani jeden člověk.

Nemluvíme však o křápech, těch tehdy bylo spoustu.

Jistě si říkáte: co nebo kdo to jsou ti křápové?

Tak předně, křáp není ani člověk, ani věc, ani skřítek, ani zvíře a ani rostlina. Křáp není nic z toho, ale zároveň dýchá a mluví a ke všemu navíc je to to nejprotivnější stvoření, jaké můžete v životě potkat.

Ani celý rodokmen pana Zloundra, včetně vlastních i nevlastních bratranců pana a paní Fajnofkových, by nikdy nedokázal vzbudit tolik vypočítavosti a zloby jako křápové.

Proč to tak ale je? A jak vlastně křápové vypadají? Vezměme to hezky popořádku.

Křáp je vysoký asi ke kolenům dospělého člověka. Jeho hlava je celá zarostlá a chlupatá a v těch všech vlasech a chlupech má vždy skulinku jen tak akorát pro dvě oči, malý nos a širokou pusu.

 

Když se křápové začnou smát, tak se jejich smích rozléhá po kraji, trhá uši a země se celá třese. Jejich smích není nic pro lidské uši, které poslouchají jen vybranou hudbu a ostatní lidské hlasy. Křápí smích je tak zlý, že ve vás okamžitě zaseje semínka pochyb a viny, i když jste nic neprovedli. A to není zrovna hezký pocit.

 

Jejich ruce i nohy jsou malé a krátké a jejich břicho velké, aby se do něj vešel všechen vzduch, který při tak hlasitém a dlouhém smíchu spotřebují.

cteci teta

Na nohách mají to nejhorší možné obutí, jaké si jen můžete představit. Jsou to tenisky, sandály, lodičky, gumáky, pohorky, lyžáky, baleríny, tretry, bačkory, potápěčské ploutve – prostě všechno, co se dá na nohy obout a co si jen dokážete představit.

Má to však jeden háček. Většina křápů nemá dvě boty stejné a ty jsou ještě navíc v tak špatném stavu, že byste je rovnou hodili do popelnice.

A ne nadarmo mluvíme zrovna o popelnicích – křápové mají totiž všechnu svou obuv právě z nich. Dokonce si zakládají na tom, aby měli boty v co nejhorším stavu, děravé a prochozené, ošoupané a špinavé a úplně nejlepší je, když na každé botě mají velkého žraloka, kterého žádné lepidlo nezkrotí.

 

Když do té krajiny plné lesů, plání a polí zavítal na výlet před mnoha a mnoha lety praděd pana starosty a po dlouhé cestě se natáhl do voňavého mechu ve stínu pod stromy, udělal tu neopatrnou věc a sundal si své boty, ve kterých prochodil celé měsíce a které, řekněme si to upřímně, nebyly nejvoňavější a navíc byly celé zablácené a prochozené.

 

Praděd pana starosty se natáhl a upřeně hleděl na bílé velké mraky, které sem tam prolétly nad korunami topolů, když se mu najednou zdálo, že se mu u nohou něco hýbe. Když se rychle posadil, tak uviděl dva křápy, jak pospíchají pryč a každý z nich nese v náručí jednu jeho botu.

 

Rychle vyskočil a rozběhl se za nimi. Když se na něj však jeden křáp otočil a podíval se mu hluboko do očí, tak praděda pana starosty rozbolelo břicho tolik, že se skácel v bolestech na zem a nemohl se ani pohnout. Tehdy poznal zlou moc, kterou křápové mají.

 

Jak tam tak ležel a držel se za bolavé břicho, zrála v něm semínka viny a pochyb a i když neznal příčinu, tak se najednou cítil velmi špatně na duši a celé své dosavadní putování začal považovat za marné.

screen-shot-2016-09-07-at-130940

Tehdy k němu však začaly promlouvat topoly, které chování křápů pozorovaly již dlouhou dobu a řekly mu jednu důležitou věc:

 

Tvé putování je u konce tehdy, když se zbavíš všech pochyb a poslední kus cesty dojdeš klidně i bosý.”

 

Pan Štětec se najednou prudce zastavil.

 

Stůj, Blejzo! Dál už ani krok!”

 

Blejza se prudce zastavil a nevěřícně hleděl na pana Štětce.

 

Musíme za starostou, a to hned!”

 

Pan Štětec nečekal a rozběhl se, co mu síly stačily, na radnici města.

Až nyní byste si možná nad velkými a těžkými vstupními dveřmi radnice všimli malého nápisu: Tvé putování je u konce až tehdy, když se zbavíš všech pochyb a poslední kus cesty dojdeš klidně i bosý.

 

Pan Štětec rozrazil těžké dveře a do kanceláře pana starosty bral schody po dvou.

 

Pana starostu našel v jeho oblíbeném křesle u okna, jak listuje v Příručce starosty.

 

Vím, že se vrátili, vím to už dávno. Ale nic tu o nich není. Nikde se o křápech nic nepíše, jsem bezradný.” Rozčiloval se pan starosta, zatímco listy Příručky otáčel rychleji a rychleji, až jednu stranu nechtěně natrhl.

cteci tety

Sundejte si boty, starosto a myslete na všechno, co jste kdy městu přinesl a čím jste jej obohatil. A nemyslete na nic jiného, i kdyby se mělo dít cokoliv. A teď pojďte.”

 

Pan starosta si nevěřícně sundal boty a následoval pana Štětce i Blejzu k domu číslo 62 v ulici pana Posilova.

 

Nezapomeňte, co jsem vám říkal, starosto!”

Potom už Blejza vklouzl do studené chodby domu a vedl starostu, kterého studila chodidla, až k prokousaným dveřím, ze kterých se ozýval ten nejstrašnější křik, jaký si jen dovedete představit.

 

Křáp Pařát zrovna tančil na zaprášené obývákové stěně. Na nohou měl malé boty, které vzal paní s bílými vlasy. Boty však byly nové a křápovi nedělaly žádnou radost.

 

V momentě, kdy starosta vstoupil do pokoje, sklouzly křápovy oči na obuv pana starosty. Když uviděl, že je pan starosta bos a jeho boty nikde nevidí, nezmohl se na jediný výkřik.

 

Toho okamžitě využil pan starosta, který popadl paní s bílými vlasy, Blejza zase Sedni a oba se hned ubírali ke dveřím.

 

Těsně u dveří k nim však přiskočil křáp a se zlomyslným pohledem se zadíval do očí panu starostovi.

 

Starosta se nadechl a najednou jej začala přemáhat slabost, břicho jej začalo bolet a v uších pískat, když se najednou prudce nadechl a začal si představovat Největší bublifuk na světě, jezevčíkomat, Vědmochodky a v uších mu pískat přestalo. Otevřel pomalu oči a když se jeho pohled opět setkal s pohledem křápa Pařáta, starosta před sebou spatřil Zlatou velrybu a moře a představoval si i všechna doposud splněná přání.

 

Fíkuse, který si přál Blejzu, Zloundra a jeho vlastní ulici, pana Posilova a jeho přání vrátit se do minulosti a vymluvit tátovi loupež v Péřobance, lehce se usmál při představě zvířecích přátel pana Čečesra, Zářílise, Proledúna a Bředukvěta, vzpomněl si na zubaře Bája a jeho kurz, na narozeninovou oslavu svého přítele pana Štětce, který je čekal před domem, ale ještě než se setkají, tak musí vzpomínat dál a neuhýbat zlému pohledu křápa Pařáta.

cteci tety kniha

Pan starosta si vzpomněl i na kouzelné boty pana Třeskavky, paní Albínku a její výlet na veletrh knih s panem Chmýřím, Mečislavku a jejího milovaného dědečka Majora Ánku, otevřené dveře tajné místnosti na radnici, které jim zatím přinesly víc škody, jak užitku, splněný sen pana Pokece, zahradní domek pana Sokece a bublinu ve tvaru kytary pana Rokece. A taky na Fajnofkovi, kteří odlétají v bublinách z Lážopláža pryč a už se nikdy nevrátí. V ten moment se zadíval na křápa a přál si to samé, aby zmizel a už se do Lážopláža nikdy nevrátil, aby už nikoho nestrašil a nezpůsoboval nikomu starosti.

 

A v ten samý moment, kdy si to pan starosta pomyslel, tak se stalo něco neuvěřitelného.

 

Křáp Pařát se zrovna nadechoval a z hlubin svého velkého břicha sbíral všechen dostupný vzduch, aby zaječel tolik, jako nikdy dřív. Když se však s otevřenou pusou lehce předklonil a vy jste čekali to nejhorší, křáp Pařát se najednou začal proměňovat v prach, až z něj za chvíli zbyly jen ty malé nové boty pokryté hromádkou prachu.

 

Tak ty už si neobuju,” řekla rozhodně paní s bílými vlasy a všichni čtyři se hlasitě rozesmáli.

Zpráva o křápovi Pařátovi se po městě rychle rozkřikla a obyvatelé začali se zaujetím zjišťovat, co že to jsou ti křápové za neuvěřitelná stvoření. Následující den už ve školce pana Chmýří všechny děti malovaly obrázky křápů na základě vyprávění Sedni a paní s bílými vlasy.

 

Druhý den odpoledne také pan Štětec stihl dobarvit všechny louky a začalo oficiálně jaro. Pan Bředukvět měl úvodní proslov na jarní slavnosti na pláži a pan starosta byl moc šťastný za to, že v Lážoplážu zůstalo vše při starém.

cteci tety

Tedy skoro. Blížil se totiž závěr ročního pobytu Zlaté velryby v Lážoplážu a ačkoliv ještě nebyla všechna přání splněna a mnoho losů leželo v zamčených přihrádkách na poště, slovo je slovo a taková byla pravidla soutěže.

 

Jedině, kdyby snad…

 

Pan starosta byl zrovna v družném rozhovoru se Zlatou velrybou, když se k němu přikradl Blejza a řekl:

 

Otevřete tu kapsičku na zip, co mám na obojku. A ten obojek mi potom rovnou sundejte, stejně mě jen tlačí.”

 

Pan starosta kapsičku otevřel a v ní našel výherní los. A až tehdy zjistil, že jsou na něho upřeny oči všech obyvatel, které napjatě čekají, jak se svým prvním přáním naloží.

 

Starosta se podíval na velrybu a potom jí něco potichu zašeptal tak, že to neslyšel ani Blejza, který stál hned vedle.

 

A Zlatá velryba jen přikývla a jarní slavnost pokračovala dál.

 

Obyvatelé si marně lámali hlavu nad tím, co že si to jen pan starosta přál. A také to brzy zjistí. Velryba totiž po skončení slavnosti doplavala na své mořské dno a začala si vybalovat svůj kufr, který to odpoledne se slzami v očích zabalila.

 

screen-shot-2016-09-07-at-131007_00A potom vyplavala zpátky na hladinu a s radostí vyčkávala svou přítelkyni Mořskou vydru, aby jí oznámila, že v Lážoplážu ještě rok zůstane.

 

Přání je totiž přání a ta se mají plnit.

A toto bylo navíc i její tajné přání.

KONEC

 

 

 

 

 

Otázky k diskuzi s dětmi po přečtení:

  1. Kde našel pan Štětec doma ukryté obrazy, které namaloval jeho praděd a na kterých byly křápové?

  2. Popište, jak vypadá křáp? A co má nejraději na nohou?

  3. Kde hledal pan starosta informaci o křápech?

  4. Co si pan starosta představoval, když se díval křápovi Pařátovi do očí?

  5. Na jaká splněná přání si vzpomenete?

  6. Na koho čekala Zlatá velryba v noci na hladině moře?

  7. Jako bylo přání pana starosty?