Svatba

Proledún předal svou vládu Bředukvětovi ihned, jakmile se rtuť teploměru vyšplhala nad osm stupňů nad nulou a tři dny se této příčky nepustila.

Bylo to takové nepsané pravidlo, pan Proledún se v těch dnech již viděl doma, jak vesele balí kufry na zaslouženou dovolenou někde pěkně v zimě a doufal, že jeho jedinou starostí už zase bude pouze to, zda stráví den jízdou na sjezdovkách, běžkách, či sáních.

Když se tedy už třetí den nepropadla teplota na teploměru pod osm stupňů, podíval se Proledún na svého věrného přítele ledního medvěda a ten pouze nepatrně přikývl hlavou a už se rychle sbíral z křesla kanceláře, ve kterém mu už bylo moc teplo. Čtecí teta

Naštěští měl už několik dní po ruce velký vějíř, kterým se při každé, jen trochu možné, příležitosti začínal teatrálně ovívat a vyčítavě tak dokazoval panu Proledúnovi, že při této teplotě se už nedá žít.

Pan Proledún si v kanceláři potřepal rukou s Bředukvětem a panem starostou a když vycházel ze dveří, nevyhnul se širokému úsměvu a srdečnému oblíznutí velblouda, který byl věrným přítelem pana Bředukvěta.

A tak v Lážoplážu nastalo oficiálně jaro, sníh se rozpustil a veselé jarní barvy pana Štětce se natrvalo usadily v trávě na louce a okolí.

A nebylo by jaro bez svatby. Pan starosta, jako každý rok, vyhlásil oficiální výběrové řízení na nejlepší pár, kterému město Lážoplážo zajistí veškeré přípravy a postará se o veškeré výdaje.

Avšak ten rok se skoro nikdo nepřihlásil. Přítomnost Zlaté velryby ve městě tomu chtěla, že celé město si v duchu říkalo, že mít svatbu je možné kdykoliv a není více nutné se hlásit do oficálního jarního výběrového řízení, ačkoliv jaro bylo tím nejlepším možným obdobím.

I když je tomu těžké uvěřit, ten rok našel pan starosta v pečlivě zapečetěné svatební truhle jen jeden jediný lístek, na kterém bylo napsáno následující:cteci tety

Nechci nikomu mluvit do svatby, ale kdy se konečně dočkáme svatby pana Chmýří a paní Albínky?

Podepsaný nebyl nikdo jiný než pan Třeskavka, kterému v knihkupectví paní Albínky vyšel jeho slavný cestopis a který stačil paní Albínku poznat natolik, že si dokázal troufnout na to, aby vyjádřil její vnitřní touhy a pocity.

Ale tak jednoduché to být nemůže.

Pan starosta si přečetl jediný došlý lístek a potom si sedl do svého nejoblíbenějšího křesla v kanceláři. Dlouze se díval z velkého proskleného okna a přemýšlel, jak to nejlépe udělat, aby zařídil letošní svatbu tak, aby se na ni jenom tak nezapomnělo.

A tak se pan starosta rozhodl, že udělá tu nejkrásnější svatbu, jakou kdy kdo viděl.

A protože byl ještě celý šťastný z toho, že v Lážoplážu zůstává Zlatá velryba, rozhodl se, že jí nebude tentokrát žádat o to, aby někomu splnila přání, ale že jí řekne, že je přáním ostatních, aby se zúčastnila svatebního obřadu – což byla bezesporu velká pravda, jen to nikoho předtím nenapadlo.cteci teta

A potom šel za paní Albínkou a řekl jí o tajném přání pana Chmýří se s ní oženit.

A když se na něj paní Albínka dívala s výrazem plným dojetí, na nic nečekal a rychle spěchal za panem Chmýřím a řekl mu, že:

Život člověka určuje šířka jeho srdce a čím větší a hlubší lásku k někomu cítíme, tím větší život máme před sebou. A že vše z toho je pravda pravdoucí.

A pan Chmýří se na pana starostu jemně usmál a odešel do útrob své šatní skříně hledat to nejhezčí oblečení, ve kterém by mohl zpečetit lásku, kterou již dlouho, moc dlouho, cítil k paní Albínce.

A když to samé odpoledne paní Albínka vyslechla to, co jí pan Chmýří chtěl již dlouhou dobu říct, všechny nákupní tašky, které zrovna držela v unavených rukou, jí v jeden nestřežený moment upadly na jarním sluncem prozářený chodník a ona se začala smát smíchem lidí, kterým se zrovna splnil sen.

Nemyslete si, ten smích je vzácný. Neslyšíte jej často. A když se vám to konečně podaří, tak máte pocit, jako byste poslouchali tu nejkrásnější hudbu a musíte se na chvíli zastavit a zaposlouchat se.

A tak se v Lážoplážu udála ta nejkrásnější svatba, na kterou byli pozváni všichni obyvatelé, včetně Zlaté velryby, která byla již tou dobou považována za jednu z obyvatelek Lážopláža.screen-shot-2016-09-07-at-131007_00

A jelikož by jí její vlastní ulice byla spíš příteží než radostí, protože by se jen těžko po ní kdy prošla, zařídil pan starosta to, že se po Zlaté velrybě pojmenovala celá pláž.

Pláž zlatovelrybí.

 

A tam se také odehrála ta nejvelkolepější svatba, jakou kdy Lážoplážo vidělo.

A když řekli novomanželé, paní Albínka a pan Chmýří, své ano, Zlatá velryba se nadzvedla z mořské hladiny a začala hlasitě tleskat svými zlatými ploutvemi.

KONEC

 

 

 

 

 

Otázky k diskuzi s dětmi po přečtení:

  1. Jaké roční období nastalo v Lážoplážu?

  2. Od koho byl jediný vzkaz v zapečetěné svatební truhle?

  3. Komu se v Lážoplážu chystala svatba?

  4. Dostala Zlatá velryba svou vlastní ulici?

  5. Už jste někdy byly na svatbě, děti? Co jste tam všechno zažily a na co vzpomínáte nejraději?