Empírčina povídka

Pan Třeskavka byl tuto neděli v ještě lepší náladě než obvykle. Jeho boty, které v pěti hodinách dokážou ujít tolik jako žádné jiné boty na světě, s ním v týdnu vycestovaly hned třikrát. Jednou na sever, podruhé na východ a potřetí na severovýchod, to aby s ostatními světovými stranami ještě chvíli šetřil.screen-shot-2016-09-07-at-130940

A vše co viděl, ochutnal, zažil a s kým mluvil, zpracoval do rozhlasové hry, která se jmenovala Tak jde Třeskavka.

Byla to jedna z těch nekonečných rozhlasových her, kterou si budou pamatovat všechny generace obyvatel Lážopláža. Pan Třeskavka byl psavec a když začal, nemohl se od práce odtrhnout.

A protože za krátkou dobu bylo textu napsáno tolik, že se všechny ty papíry už ani nevešly do jedné místnosti, paní Třeskavková si pořídila několik speciálních pytlů, do kterých papíry naskládala a potom speciálním ventilem z nich vypouštěla vzduch a potom vzduch vypouštěla i hadicí od vysavače, a to až do té chvíle, kdy se pytle i s papíry nezačaly smrskávat a zmenšovat, až z velkého plného pytle zbyl jen malý pytlíček.

Pan Třeskavka sice nebyl s dílem své ženy spokojen, protože měl své papíry rád na očích, ale věděl, že pro rodinné blaho je občas dobré se podřídit. Své pytlíčky s Tak jde Třeskavka si na poličce pečlivě rovnal každé ráno i večer.screen-shot-2016-09-07-at-131007_00

Pan Třeskavka však nyní musel na chvíli zapomenout na svou hru a zcela se soustředit na dramatický přednes další povídky, jejíž autorkou byla Empírka.

 

Jak velryba ke zlatě přišla, autorka: Empírka

Nechci si hrát na chytrou, ale vím, proč je tomu tak. To jednou naše milá velryba plavala pěkně na dně oceánu, ve kterém se narodila, když ji najednou píchlo v boku. Znáte ten pocit? To třeba když běžíte moc rychle, abyste to stihli k paní Cukrlátkové před zavírací dobou nebo když po pláži honíte Blejzu a on se ne a ne zastavit – tak takový pocit to přesně byl.

A tak se velryba zastavila a chvíli jen tak nehnutě odpočívala na mořském dně, až usnula. To si nepamatuje, ale pamatuje si ten pocit, když se o pět hodin později probudila. Nic už ji nebolelo, a tak vesele vyplula dál.

Za chvilku však měla takový zvláštní pocit: jakoby se jí kůže svraštila a nějak na těle zvláštně napjala. Prostě a jednoduše se necítila být ve své kůži.

A potom se podívala na své ploutve a břicho a taky na záda (ale jenom tam, kam dohlédla). A vyděsila se! Byla totiž celá zlatá!

Maminka vzala doma kartáč a snažila se jí tu barvu vydrhnout, ale nešlo to. Zlatá barva nechtěla pustit. Těmto maminčiným pokusům udělal konec až dědeček, který zavelel, aby se všichni usadili a poslouchali.

A tehdy jim přečetl velrybí legendu o jediném kouzelném místě v celém širém oceánu, které má zázračnou moc a všechno, co se na něj položí, tak zezlátne.

Mnoho velryb, ryb, krevet, mořských koníků a sépií potom za velrybou v zástupu pluli a přemlouvali ji, ať jim to místo prozradí. Velryba si to však nepamatovala.

Škoda.

Od té doby se jí ale začalo říkat Zlatá velryba. A vy teď už víte proč.

Pan Třeskavka povídku dočetl a jeho myšlenky už byly doma, kde obouval své kouzelné boty a běží k oceánu z povídky a i v botách se vrhá do jeho útrob, aby našel to kouzelné místo. A potom se vylekal, protože si uvědomil, že je v živém vysílání a místo toho, aby ve zbývajícícm čase hovořil o svém díle, tak jen mlčí. Rychle to napravil.cteci teta

A paní Rokoko a pan Baroko vzali dceru k paní Cukrlátkové, kde její úspěšný den oslavili.

KONEC (druhé povídky)