Zasloužená dovolená 

část 3.

Ještě ráno před odjezdem si pan starosta domluvil schůzku se všemi řidiči. Ti se nevěřícně procházeli kolem autobusu, který stál celou dobu na náměstí, odkud měl i zahájit dobrodružnou cestu městečka Lážoplážo. 

„Tak na tomhle jsme se nedomluvili!“ 

Prohlásil jeden z řidičů a v rukou zrovna držel náhradní plyšové gumy, které tlumily třes při výskocích na frekventovaných silnicích. 

„Ale pánové, přece byste se nezalekli. Bude se řídit jedna radost, to vám slibuji!“

Starosta si na znamení olízl dva prsty na ruce a vztyčil je, co nejvýše dokázal. Ani to však nepomohlo.

 screen-shot-2016-09-07-at-130940

„A kdo nám zaručí, že se to někde po cestě neporouchá? Vždyť by nám v žádném servisu nepomohli,“ řekl druhý řidič, zatímco si prohlížel motor autobusu, který byl velký jako starostova kancelář. 

Třetí řidič sice vůbec nemluvil, ale nebylo to tím, že by byl od přírody málo upovídaný, ale proto, že mu pohled na lážopláží autobus vzal slova. Jen na něj vytřeštěně zíral a lapal po dechu.

Byl tu však ještě jeden řidič, do kterého starosta vkládal všechny poslední naděje. 

Ten dal však při prvním střetnutí očí starostovi jasně najevo, že s ním tedy počítat nemá a raději se u toho ještě otočil na patě a bez rozloučení odcházel z náměstí pryč. 

„Tak si běžte. Všichni! Mohli jste zažít něco, co se vám doposud nepodařilo a vy se k tomu raději postavíte zády!“

Starosta se sám sebe vylekal a podivoval se, kde vzal tolik kuráže. 

Jedna věc však byla jasná. Odjezd byl naplánován za dvě hodiny a starosta neměl ani jednoho řidiče.

screen-shot-2016-09-07-at-131007_00

Starosta neztrácel čas a běžel rychle do své kanceláře, až k Mapě města. 

„Mapo, ukaž mi, prosím, všechny, kdo mají řidičský průkaz na tak velký autobus.“

Mapa se na chvíli celá rozsvítila, jak byla šťastná, že dostala takový úkol, po chvilce však zcela vyhasla a nedala starostovi žádnou odpověď, ani jedno jediné světýlko obyvatele, který by měl oprávnění řídit takový autobus. 

Pan starosta se poškrábal na bradě a pokusil se přeformulovat svou otázku. 

„Mapko, ukaž mi všechny, kdo umí řídit.“

A to byla jiná. Mapa se najednou rozblikala jako kdysi vánoční řetěz, když si jej strom Vilém omotal kolem svých větví. 

Každé to světýlko značilo jednoho obyvatele města, který uměl řídit. Starostovi se najednou ulevilo a hlasitě si oddechl.

„A teď mi ukaž jen ty, kteří by měli odvahu a zvládli by řídit autobus jako je ten náš.“

Světýlka náhle pohasla. Starosta s nevěřícným výrazem hledal a prozkoumával každičký centimetr mapy. Podařilo se mu najít pouze dvě svítící tečky, které ho vlastně vůbec nepřekvapovaly. 

cteci teta

Jednalo se o pana Posilova staršího a mladšího. 

Starosta se ihned rozběhl do posilovny, kde se zrovna celá rodina, včetně Niny, balila na cestu. 

„Óó, pán starosta! Doufáme, že se cesta nezrušila, už se těšíme!“

„Kdepak, nic takového,“ řekl starosta a po schodech sestupoval do temné místnosti s posilovacími stroji. „Právě naopak, právě naopak.“

Pan Posilov mladší i starší se na sebe nechápavě podívali, potom ale jen pokrčili rameny a dál se zabývali tím, kterou z činek si vezmou sebou, aby ji mohli vyměnit s tamními obyvateli za jinou.

Pan starosta nerad chodil kolem horké kaše, a tak si odkašlal, aby se zbavil nervozity a nahlas prohlásil. 

„Bez vás to však nepůjde, pánové.“

Posilov starší se zrovna rozhodl pro jednu z činek a dal ji opatrně do kufru.

„Však jedeme. Říkal jste jasně: jede celé město. Tak jedeme i my.“

cteci tety

Pan Posilov starší si nejspíš myslel, že pana starostu trápí to, že by nechtěli odjet, ale upřímně řečeno, oni už se moc těšili. Nina si s sebou vzala i skicák, štětce a barvy, které jí vybral pan Štětec ve své skříni. Začala se také učit malovat a pan Štětec jí v tom neskutečně pomáhal. Těšila se, až během dovolené vyrazí do divoké přírody a namaluje několik krajinek, kterými potom vyzdobí stěny posilovny. Již dávno to tu chtěla trochu zútulnit, jeden aby se tu skoro bál. 

„Já potřebuji, abyste autobus řídili.“ 

Starostovi to najednou vyklouzlo a byl vlastně rád, protože to už bylo venku a nemusel ztrácet čas. 

„Řídili?“

Podivili se oba Posilovové. 

„Ale to né. Vždyť my jsme nikdy nic podobného neřídili.“

„To nikdo,“ prohlásí rychle starosta a je to hlasitěji, než si myslel. 

„Tak pozor! Jestli tu jde o strach a tam ti řidiči strach dostali, tak to je jiná. My se nebojíme a nenecháme městu zkazit zaslouženou dovolenou!“

Prohlásil Posilov mladší a jeho otec ho pozoroval hrdýma očima a po tváři mu přeletěl úsměv. 

„Jak říká syn. A teď už pojďme, ať se můžeme s tím obávaným autobusem lépe seznámit.“cteci tety

A tak všichni vyrazili na náměstí. Pan starosta nedokázal vyjádřit svou radost, která byla obrovská. Na malý moment se totiž začal obávat, že z výletu sejde a autobus zůstane na náměstí stát jako dávná vzpomínka neuskutečněného snu. To se však naštěstí nestalo a když Posilovové zkoušeli motor, ten zvuk v jeho uších zněl jako ta nejkrásnější melodie. Lepší jak opera, pomyslel si a rychle se chytil za pusu, nebyl si totiž jistý, zda to neřekl nahlas a zrovna se k autobusu začali scházet obyvatelé s kufry, včetně místní učitelky hudby, paní Altové. 

Netrvalo dlouho a obyvatelé už seděli v autobuse, vytahovali své svačiny a nadšeně prozkoumávali útroby autobusu, ve kterém byste našli a i houpací sítě, piáno, knihovnu a pelíšky pro pejsky. Sedni s Blejzou samozřejmě jeli také. 

Starosta kontroloval ve svém seznamu obyvatel, zda nikdo nechybí. A úplně na jeho konci si všiml, že nemá u jména Zloundr udělanou fajfku. Už se skoro začínal trápit tím, že přeci jen neodjedou všichni, když se ve dveřích objevil pan Zloundr. A nebyl sám – na ramenu mu pohodlně hověl tukan Ferda. 

„Nenechám ho doma samotného,“ prohlásil Zloundr, aniž by se na starostu podíval a už běžel dozadu, kde bylo volné místo. Obyvatelé se otáčeli a nemohli uvěřit, že i pan Zloundr má domácího mazlíčka.

 Čtecí teta

A mohlo se jet. Nejprve bylo potřeba naložit Zlatou velrybu, a to byla práce pro mnoho silných rukou, ale dnes už neexistovalo nic, co by jejich výlet ohrozilo. Pan starosta se pohodlně zavrtal do své sedačky hned vepředu a pozoroval pana Posilova staršího a mladšího, jak jsou celí zapálení do řízení.

A potom usnul. 

A vy byste už také měli jít spát, děti. V příští pohádce se dozvíte, co pan starosta uviděl, když zase oči otevřel – spal totiž docela dlouho. 

KONEC