Chlupáčovské tajemství

Zlatá velryba se ráno probudila celá usměvavá a odpočatá. Když hledala svou věrnou přítelkyni Mořskou vydru, zjistila, že s ní v podmořském pokoji není.

Za chvíli však velryba ucítila vůni smažených jiker a vydra se objevila v pokoji i se snídaní.

„Dobré ráno, velrybko. Víš, jak dlouho jsi spala?“

Velryba nechápavě zavrtěla hlavou.

„To nevím, kolik je hodin?“

„Je devět hodin ráno. Ale o tři dny později, než když jsi šla spát!“ řekla Mořská vydra a začala se smát tolik, až jí několik jiker uteklo z talířku.

Čtecí teta v akci

„Spala jsem tři dny?“ podivila se velryba.

„Přesně tak! Ale dneska už nespi, chci si Tě taky užít a vzít Tě ještě na malou plavbu tady po okolí.“

Velryba tomu nemohla uvěřit. Tři dny v kuse ještě nikdy nespala!

Potom se podívala na talíř se snídaní, co před ní vydra položila a musela se usmát při pohledu na svou snídani, která byla samozřejmě také chlupatá.

Kouzelná kniha Čtecích tet

Po snídani se obě hezky oblékly, velryba si od přítelkyně vypůjčila vysoký modrý klobouk, který se jí moc líbil a vydaly se na okružní plavbu. Mořský vydra velrybě všechno ukazovala a po cestě měly několik zastávek na jídlo.

Když se zrovna rozhodly svačit u jednoho podmořského útesu, velryba si všimla, že Mořská vydra jí chce něco říct, ale nemůže se k tomu odhodlat.

Vydra nakonec hlasitě polkla a spustila:

„Bála jsem se, že bys mé pozvání nepřijala, kdybys věděla, že v Chlupáčově žili křápové.“

Děti poslouchají Čtecí tetu

Velryba se zarazila. Tak se jí to nezdálo, ta malá holčička ze slavnosti měla pravdu.

„Vím, co natropil křáp Pařát u vás v Lážoplážu a je mi to líto, ale nešlo tomu zabránit.“

Velryba se na svou přítelkyni dívala svýma velkýma očima a cítila k ní ještě větší přátelství než kdykoliv předtím.

„Jak sis mohla myslet, že bych se na tebe za něco takového mohla zlobit?“

„To víš. Kdekdo by se zlobil a říkal by, že sem nikdy nepřijede, když tu žil takový zloduch.“

Velryba se usmála slovu zloduch, už ho dlouho neslyšela.

Postavičky z kouzelné knihy Čtecí tety

Ty dvě potom ještě dlouho zůstaly sedět u mořského útesu a i když mnoho nenamluvily, věděly, že je pojí přátelství, které i hory a zloduchy přechází.

Později večer, když se vrátily k chlupáčovské pláži, všimla si velryba, že si v písku hraje holčička, která před třemi dny vyslovila přání.

Velryba ji k sobě potichu zavolala a potom se holčičky zeptala, zda by si přála nebýt, narozdíl od všech ostatních obyvatel Chlupáčova, chlupatá, i kdyby nevěděla nic o křápech.

Holčička se na chvíli zamyslela, okusovala si přitom chlupatý nehet ukazováčku pravé ruky a potom razantně zakývala hlavou.

„To teda ne.“

A velryba jí řekla, ať na toto vždy pamatuje a nenechá si kvůli tomu vzít to, co je pro ni důležité. A také, že udělala dobré rozhodnutí.

Čtecí teta

Potom velryba odplula balit, protože byl čas odjezdu. Mořská vydra celou dobu, kdy si velryba do kufru skládala všemožné dárečky, včetně vysokého modrého klobouku, ronila velké slzy, které se hned rozpustily ve slané mořské vodě.

„Vždyť já zase přijedu,“ řekla velryba při pohledu na rozesmutnělou přítekyni.

„Přísaháš?“ zeptala se Mořská vydra.

„Na mou duši, na Blejzovy uši, na Ferdovo svědomí!“

Mořská vydra sice neznala ani Blejzu, ani Ferdu, ale brala to jako slavnostní slib a utřela si hned uslzené oči.

A když velryba s vydrou vzlétly do oblak, na malý moment zahlédla velryba štěstí v očích malé holčičky z Chlupáčova, která se právě proháněla s kamarády po pláži a pouštěla draka.

Samozřejmě chlupatého.

KONEC