První přání

Mořská vydra hned druhý den ráno po probuzení pomohla Zlaté velrybě do moře. Její velké tělo pomalu spustila na mořskou hladinu, až se voda rozestoupila a rozlila po krajích. Zlaté břicho velryby se na okamžik dotklo mořského dna, ale rázem se odrazilo a velrybu vyneslo opět na hladinu.

Mořská vydra tehdy Zlaté velrybě zamávala a vydala se zpátky za svou rodinou do Chlupáčova.

Zlatá velryba osaměla a dívala se na zlatá světýlka, kterými rozsvítila celé moře.

Začala vybalovat svůj ohromný kufr, ve kterém měla své oblíbené planktony, mořské ježky a kamínky ze všech moří světa. A potom si povzdechla.

„Další rok mimo domov,” řekla potichu a z nozder jí přitom vytryskl vodotrysk vzduchu a několik turistů, postávajících na pláži u moře, zatleskalo nadšením.

Zlatá velryba z kufru nakonec vytáhla i Katalog bazénů, aut a domů, to aby jí mohli lidé rovnou ukázat, co si přejí. Za ta dlouhá léta již věděla, po čem lidé touží a jen tak nějaké přání už ji nepřekvapilo.

Všechno už jednou slyšela, každé přání už alespoň jednou plnila.

Netušila však, že v Lážoplážu to bude trochu jiné.

screen-shot-2016-09-07-at-130940

Pan starosta svolal radu města a pozval všechny obyvatele. Zatímco si velryba vybalovala kufr, na radnici se sešlo všech 613 obyvatel, včetně pana starosty a Tajné rady.

Paní Ťuhýková dala na stůl recepce v hotelu v korunách topolů cedulku s nápisem Přijdu hned, pan Bublinka na chvíli zastavil největší bublifuk na světě, paní učitelka ze školky obrazů dala obrazy spát hned po svačině a paní Cukrlátková nabalila pět krabic zákusků a dortů, ať si mohou všichni osladit život.

Pan starosta si ze druhé zásuvky svého stolu vytáhl své oblíbené ponožky a na mapě města se přesvědčil, že už jsou všichni na radnici. Jen pan Baroko s malou Empírkou ještě běželi ulicí pana Tichunky, až se za nimi prášilo. Pan starosta se usmál a vydal se do největšího sálu radnice, kde už skoro všichni obyvatelé napjatě čekali a ujídali zákusky z krabic, které paní Cukrlátková nechala kolovat.

„Vážení občané,” řekla pan starosta a odkašlal si. „Dnes nás čeká jeden nelehký úkol. Musíme rozhodnout, jak naložíme se 199 přáními Zlaté velryby.” Sálem to zašumělo, lidé se překvapeně dívali jeden na druhého. Pan Novák se neudržel a hlasitě vykřikl:

„Není se na čem domlouvat! Jedno přání do každé rodiny!”

Pan starosta si povzdechl.cteci tety

„To bohužel možné není. Mé výpočty se také ubíraly tímto směrem, avšak není možné zajistit přání každé rodině, protože v Lážoplážu žije 213 rodin a my, jak jistě víte, máme k dispozici 199 přání.”

Sálem to nyní zašumělo ještě víc. Panu Ťuhýkovi zaskočil zákusek, do kterého se právě s velkou chutí zakousl.

„Ze všech možností, které jsem zvažoval, připadá v potaz pouze jedna jediná – loterie. Jedině loterie nám zajistí, že každý bude mít stejnou šanci získat přání. A zároveň všechna peříčka, která za losy zaplatíte, půjdou do fondu města a poté společným hlasováním rozhodneme, co s nimi.

Jistě si teď říkáte: peříčka? Jaká peříčka? Odkdy se platí peříčky?

V Lážoplážu odjakživa. Před mnoha a mnoha lety, u příležitosti prvního setkání města, si obyvatelé začali povídat o tom, co by chtěli ve městě jinak. A mnoho z nich bylo unavených z věčně prověšených kapes od mincí. Tehdy si řekli, že je to něco zbytečného a že by byli nejraději, kdyby jejich peníze skoro nic nevážily a přitom byly různě barevné a příjemné na dotek.

Otevřeným oknem do radnice tehdy vletělo malé peříčko a zastavilo se v dlani babičky paní Rokoko. Ta jej nadšeně zvedla nad hlavu a zajásala na celý sál. A tehdy bylo rozhodnuto. V Lážoplážu se bude platit peříčky.

Od té doby se vymyslelo 6 různých velikostí a barev, které se liší svou hodnotou. Fialová peříčka mají hodnotu nejvyšší a potom modrá, zelená, červená, žlutá a peříčka s nejnižší hodnotou jsou bílá.

Nejstarší obyvatelé města si svá peříčka stále schovávají do matrace na spaní. Ovšem mladší generace už je jiná a svá peříčka si schovává do péřových bund nebo je odnáší do Péřobanky.screen-shot-2016-09-07-at-131007_00

Péřobanka je banka, ve které má každý klient svou peřinu. Když si chcete peříčka uložit, pan Ouško nebo paní Oušková vaše našetřená peříčka do peřiny zašijí. Když se potom rozhodnete, že si chcete svá peříčka vybrat, tak pan Ouško nebo paní Oušková vezmou speciální krejčovské nůžky a vaši peřinu nastřihnou tak, abyste si mohli potřebný počet peříček vzít. A potom peřinu zase rychle zašijí, aby peříčka neuletěla.

V Péřobance nejsou žádná okna a pan vrátný si vás nejprve při vstupu dobře prohlédne přes skleněnou vitrínu a teprve potom vás vpustí dovnitř. Dveře však pootevře jen na takovou škvírku, abyste se do ní přesně vešli, ani o centimetr navíc. Vše v Péřobance má svůj řád, protože kdyby dovnitř jen trochu nafoukalo, hrozilo by, že se obyvatelům jejich úspory rozlétnou všude po kraji a nikdo už je nesesbírá.

Obyvatelé nakonec souhlasili s tím, že zkusí své štěstí. Ještě to odpoledne se pan starosta sešel s panem Známkou, aby vymysleli, jak bude los vypadat a večer už se v tiskárně tisklo 10 000 zlatých losů, které potom pan starosta s panem Známkou a tajnou radou celou noc míchali jako karty, aby se výherní losy pěkně promíchaly s nevýherními a nikdo nevěděl, na kterých losech jsou přání ukryta.cteci teta

Následující ráno byla už dvě hodiny před otevřením pošty venku fronta tak dlouhá, že ji pan Známka neviděl ani když měli pošťáci z celého kraje hodinovou amnestii na odcizené dopisy. V té jedné hodině mohli přinést všechny dopisy, které kdy odcizili, tedy nedoručili jejich majitelům a nečekal je za to žádný trest. Pan Známka jen slušně poděkoval a každý jednotlivý dopis, pohled i balíček od nich převzal a hodil do jednoho z velkých pytlů a zásilky potom sám roznášel, protože pošťákům se v této věci už nedalo věřit.

Fronta se každou chvíli zvětšovala a v momentě, kdy se dveře pošty otevřely, lidé se rychle nahrnuli dovnitř a dožadovali se svých losů. Někteří z nich přišli v péřových bundách, i když bylo dobrých třicet nad nulou a mnoho lidí mělo v ruce igelitovou tašku s logem Péřobanky, protože byli vybrat své úspory. Pan Ouško a paní Oušková celé ráno jen nastřihovali peřiny a zase rychle zašívali, až měli prsty celé nateklé, jak se občas při té rychlosti píchli jehlou do prstu.

Ten den se prodalo spoustu losů, ale úspory každému stačily maximálně na tři losy, protože byly poměrně drahé. Jen pro představu, cena se pohybovala pouze ve fialových peříčkách.

Jako první na poště radostí zakřičel chlapeček Fíkus, kterému los koupila babička se slovy, že jeho vítězství cítí v kolenou a tak vybrala celé jeho stavební spoření. Fíkus jen pokrčil rameny, neměl ponětí, co to stavební spoření je, takže se mu hlavou nehonily výčitky kvůli tomu, že nebude mít žádná peříčka do začátku, až se bude chtít od babičky odstěhovat. Když držel svůj zlatý los v ruce, po tváři se mu rozprostřelo štěstí.

„Přání, přání, mám tu napsané přání! P-Ř-Á-N-Í!,” volal hlasitě na celou poštu a všechny hlavy se na něj s povzdechem otáčely.

Fíkus nečekal a běžel s babičkou za Zlatou velrybou, která už samozřejmě o jeho vítězství věděla, protože jí to prozradili ti, co letěli v bublinách přes moře z pošty do práce.

„Co pro tebe mohu udělat, Fíkusi?” Zeptala se hlubokým hlasem Zlatá velryba a zeširoka se při tom usmála.cteci tety kniha

Babička dloubla do Fíkuse a v ten moment si uvědomila, že tuto situaci s vnoučkem vůbec neprobrala a že nemá tušení, co si bude přát. Je to ale rozumný chlapec a jistě tp bude něco, co jim bude ještě dlouhou dobu sloužit ku prospěchu.

„Psa,” vyhrkl rychle Fíkus, aniž by se na babičku podíval.

„Psa?” zeptaly se naráz babička i Zlatá velryba.

„Ano, psa. Ale ne jen tak obyčejného psa. Přeji si psa, co je zlatý jako ty, velrybo a co se usmívá stejně tak. Psa, který bude žít tak dlouho jako já a nikdy mi neuteče. Bude se mnou mluvit a učit se a zpívat mi, když mi bude smutno. A taky s babičkou bude mluvit.” Babička se lehce usmála, ale stále byla překvapená z toho, že si Fíkus přeje psa. Vždyť psů je všude tolik a on si může přát cokoliv jiného.

„Dobrá volba,” řekla Zlatá velryba a rychle na mořské dno schovala Katalog bazénů, aut a domů, který držela pod ploutví.

„Vydrž chvilku,” Zlatá velryba se pomalu potopila a když se opět vynořila, na jejím hřbetě seděl Fíkusův pes, který se usmíval od ucha k uchu, i když z něj tekla mořská voda a sůl jej jistě štípala do očí.

Jakmile pes uviděl Fíkuse, seskočil k němu, hezky ho pozdravil a babičce olízl hřbet pravé ruky. Potom zamával velrybě a vydal se s Fíkusem a babičkou domů.

Fíkus svého psa pojmenoval Blejza, to protože jej rozesmálo, jak uctivě babičce olízl ruku.

Blejza byl první pes, co se opravdu dožil lidského věku, usmíval se a uměl mluvit i zpívat. Blejza se zasloužil o to, že se psi v Lážoplážu začali brát opravdu vážně a proslavili se po celém světě.

Ale o o tom zase až někdy příště.

KONEC

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


Otázky k diskuzi s dětmi po přečtení:

  1. Děti, jaký nápis nechala paní Ťuhýková na recepci, když šla na městskou radu? 

  2. Proč nemohla každá rodina v Lážoplážu dostat přání od Zlaté velryby? 

  3. Čím se platí v Lážoplážu?

  4. Čím byste nejraději platily vy, kdybyste mohly vymyslet nové peníze?

  5. Jak dlouho trvala pošťácká amnestie a co to znamenalo? 

  6. Jaké bylo Fíkusovo přání?

  7. Co byste si od Zlaté velryby přály vy, děti?