2. přání

V Péřobance se od toho dne, kdy pan Známka začal na poště prodávat losy, dveře neustále otevíraly a zase zavíraly a některé dny zůstaly rovnou otevřené dokořán, protože dovnitř i ven neustále proudily davy lidí, někteří v péřových bundách a jiní s plnými igelitkami peříček s logem Péřobanky.

Bylo zajímavé pozorovat, přes prosklené okénko poštovní přepážky, jak se lidé po zakoupení losu chovali.

Někteří třeba rychle zahodili prázdné igelitové tašky z Péřobanky na zem a rychle pospíchali k nejbližšímu volnému stolečku, aby si mohli los setřít.

A protože nikdo z místních obyvatel po kapsách mince nenosí, lidé rychle hledali něco, čím by los setřeli.

Třeba paní Cukrlátková, která zvyšovala průměr prodaných losů na jednoho obyvatele, protože si los koupila už dvacetkrát a zatím žádné štěstí neměla, s sebou v kabelce nosila malý pilník na nehty ve tvaru Sacher dortu, kterým si los rychlými pohyby jejích otylých prstíků setřela.screen-shot-2016-09-07-at-131007_00

A když zase neměla štěstí, tak se alespoň rozhlédla kolem a občas někomu svůj pilníček půjčila.

To paní Ťuhýková to měla jednodušší, protože měla své dlouhé nehty, kterými celý den zobala zrníčka z pultu recepce. Ta měla svůj los setřený dřív, než byste řekli švec. Štěstí však zatím také neměla.

A protože už jste poznali nejednoho obyvatele Lážopláža, je čas vám představit i černou ovci městečka, pana Zloundra.

Pan Zloundr bydlel v malém domku na kraji města a vždy, když potřeboval uvést svou adresu, napsal:

Adresa: Tam, kde končí všechny ulice.

A nezapomněl vždy doplnit: Já NEBUDU bydlet na ulici, která se jmenuje po někom jiném.  Pan Zloundr

Pan Zloundr se do Lážopláža přistěhoval až v dospělém věku a neměl tak bohužel možnost si, při velké oslavě pátých narozenin na radnici, vybrat svou vlastní ulici.

To ho trápilo nejspíš víc, než si byl ochotný přiznat. Z nějakého důvodu se však rozhodl v Lážoplážu zůstat, ale stranil se všem a všemu.

Domek pana Zloundra byl tak malý, že byste ho možná i přehlédli, kdybyste šli kolem. Tradovalo se, že v přízemí měl jen rohožku na boty a počítačový stolek a v patře velkou tajnou truhlu. Postel prý neměl, protože spal vestoje. Pravdou však je, že u něj nikdo z obyvatel nikdy nebyl a nikdo to nedokázal tvrdit s jistotou.cteci tety

Pan Zloundr už dlouhá léta nepracoval, protože v žádné práci nevydržel. Urazil vždy všechny své kolegy tak, že ženy utíkaly s pláčem domů a muži za sebou hlasitě práskli dveřmi a prohlásili, že buď pan Zloundr nebo oni. To, co jim pan Zloundr říkal, nechtěl nikdo prozradit. Bylo to prý tak strašné, že se to nedalo opakovat.

Nakonec i bubliny odmítaly létat k jeho malému domku na kraji města a pan Bublinka nebyl schopen je nijak přemluvit. Bubliny mu pouze řekly, že je urazil a že s ním už nikdy nikam nepoletí.

A tak byl pan Zloundr oficiálně odříznut od všeho a od všech. Doma prý celé dny seděl u počítače a psal urážlivé komentáře pod různé články.

Pan Zloundr v sobě měl tolik vzteku, že jej mohl rozdávat. A tak jej také rozdával, kde mohl.

Druhý den poté, co Zlatá velryba splnila přání Fíkusovi a v Lážoplážu začal vesele běhat usměvavý pes Blejza, se na poště objevil pan Zloundr. Celá pošta náhle ztichla a na všech přepážkách se rychle stáhly rolety a poštovní úředníci vyvěsili cedulky:

Přijdu hned

nebo

Obědová pauza (ačkoli před malou chvílí pošta teprve otevřela)

nebo

Vánoční prázdniny (i když bylo léto)

a nebo

Odjíždím na dovolenou a nikdy se už nevrátím

Jediný, kdo rychle nestáhl roletu u své přepážky, byl pan Známka. Na chvilku mu to sice problesklo hlavou, ale potom si řekl, že musí mít ke každému zákazníkovi stejný přístup a že je přece profesionál.book_alive-1

Pana Zloundra uctivě pozdravil a i když se nedočkal žádné odpovědi, pořád se hezky usmíval. Pan Zloundr potom začal z boty vytahovat peříčka a pan Známka počítal. Nakonec se musel pan Zloundr i vyzout, protože mu jedno fialové peříčko chybělo.

Pan Známka potom mezerou v proskleném okénku podal panu Zloundrovi jeden los, pan Zloundr něco nezřetelně řekl, na pana Známku se ani nepodíval a šel z pošty rychle pryč. Ještě než však odešel úplně, stačil urazit jednu paní, snad kvůli jejímu účesu, ale proč přesně se už nikdy nedozvíme, protože paní rychle s pláčem utekla domů.

Pan Zloundr přišel zpátky domů a tam si sedl ke svému počítačovému stolku a mincí, kterou se platilo ve městě, kde žil dřív, los setřel.

Na losu stálo: PŘÁNÍ

Pan Zloundr rozhodně nebyl radovací typ, to už jste ale jistě poznali. V klidu prostřel svůj počítačový stolek a na oběd si udělal dvě vajíčka, která mu na malém dvorku, o kterém nikdo nevěděl, snášel jeho tukan Ferda.

Pan Zloundr měl vytříbené chutě a v Lážoplážu zatím neobjevil restauraci ani jídelnu, která by splňovala jeho očekávání. Vařil si proto sám a vajíčka tukana Ferdy patřila k jeho nejoblíbenějším jídlům. K nim zakusoval vlastní chleba, který připravoval ze směsi přesnídávky, nadrobno nakrájených řízků, boloňské omáčky a mouky – té tedy nešetřil.

Až vše dojedl, tak nádobí vyhodil – pan Zloundr nikdy nádobí neumýval, byla to podle něj ztráta času při představě, že mezitím mohl někoho krásně urazit.

Na svém dvorku měl velkou skříň a v ní ploché i hluboké talíře, hrnečky a sklenice a také hrnce, pánve a zapékací mísy. Od všeho tak akorát a když mu něco došlo, tak zasedl k počítačovému stolku a zásoby nádobí doobjednal v kuchyňských potřebách Poškrábaný teflon.

Jakmile zavřel víko od popelnice, vytáhl antibakteriální kapesníčky a zatímco si čistil ruce, vydal se na cestu za Zlatou velrybou.cteci teta

To, že pan Zloundr vyhrál, se jako první dozvěděla paní Ouřadová, která měla to odpoledne službu v přepínání fénů. Jakmile pana Zloundra uviděla, dala se rychle do běhu a jak tak běžela, tak začala plakat.

Pan Zloundr jí sice nestihl urazit, ale paní Ouřadová byla hodně přecitlivělé povahy a i rychlejší běh ji přivedl k slzám.

Zlatá velryba tušila, že ji jednou čeká setkání s pověstným panem Zloundrem.

Když ho viděla k moři přicházet, vzala pod jednu ploutev Katalog bazénů, aut a domů a pod druhou kapesník široký jako celé mořské dno, to kdyby i ji náhodou urazil tolik, že by jí začaly pálit oči. Ne, že by si velryba potřebovala utírat slzy, vždyť je v moři, ale potíž je s jejím kýcháním. Jakmile ji totiž zaplaví smutek, zbývá jen kousek k tomu, aby si kýchla. A pokud si nedá rychle před pusu kapesník, nejbližší domy mohou odletět o kus dál.

Pan Zloundr přišel až k velkému obličeji Zlaté velryby a bez jediného slova si ji pomalu prohlížel. Velryba se usmívala, on však ani nehnul brvou. A tak velryba jen čekala, až jí pan Zloundr po chvíli zamával před pravým okem výherním losem a ona mu na písčitou pláž hodila Katalog bazénů, aut a domů.

Pan Zloundr si jej chvíli prohlížel, zavrtěl však hlavou a řekl:

Chci mít vlastní ulici.”

Velryba se jeho přání velmi podivila, vždyť přece každý v Lážoplážu má svou vlastní ulici.

Já ale ne a teď ji chci,” namítal hned pan Zloundr.

Zlatá velryba se bála splnit tohle přání, protože se nechtěla plést do věcí pana starosty. Na chvíli se tedy ponořila a za chvíli zase vynořila s telefonním kobercem pod ploutví.

screen-shot-2016-09-07-at-130940Hodila jej hned vedle Katalogu bazénů, aut a domů a pan Zloundr neochotně zavolal na radnici a požádal pana starostu, ať přijde k moři.

Pan starosta přišel překvapivě sám, ačkoliv se to hned rozneslo po celém městě. Obyvatelé se však báli, že je pan Zloundr urazí a tak celou situaci sledovali z oken svých domů a několik odvážných naskočilo do bublin a doletěli až nad zlaté tělo velryby, aby to měli takzvaně z první ruky.

Jedině turisté se nebáli přijít blíž a ačkoli je pan Zloundr ihned jednoho po druhém urazil, s nimi to ani nehnulo, protože mu nerozuměli.

A to pana Zloundra přivedlo do rozpaků.

Pan starosta přišel v plavkách a s velkou mapou města. Tu položil na písek a doplaval k velrybě, které něco dlouho šeptal a ta přikyvovala, až se mořská hladina začala pravidelně pohupovat.

Pan starosta potom doplaval zpátky na břeh a panu Zloundrovi ukázal mapu.

A ten bez zaváhání ukázal prstem na zelenou, ne příliš dlouhou užovku, která ihned ztratila svou zelenou barvu a neviditelná ruka k ní napsala jeho jméno. Pan Zloundr byl tak dojatý, že ani nestihl pana starostu urazit a Zlaté velrybě řekl:

Nashledanou.”

Velrybu to rozhodilo tak, že pana Zloundra nehnutě vyprovázela pohledem až dokud úplně nezmizel z dohledu. Turisté měli alespoň příležitost pořídit nerozmazané fotografie Zlaté velryby, které hned následující týden vyšly ve všech světových magazínech (a v některých i na titulce).

Když si pan Zloundr ten večer objednával na Poškrábaném teflonu novou sadu hlubokých talířů, do adresy uvedl: Zloundrova 1.

A víc zase až příště.

KONEC

 

 

 

 

 

 

 

 

 


Otázky k diskuzi s dětmi po přečtení:

  1. Proč nechtěl nikdo s panem Zloundrem pracovat? 

  2. Z čeho pan Zloundr připravoval těsto na chleba?

  3. Čím stírala los paní Cukrlátková?

  4. Co všechno byste našli v domě pana Zloundra? 

  5. Co asi říkal pan Zloundr lidem tak špatného? Řekl vám někdy něco špatného, co vás urazilo?

  6. Jaké bylo Zloudrovo přání?

  7. Jak se jmenuje obchod s domácími potřebami, kde pan Zloundr objednává nové nádobí?

Powered by Watch Dragon ball super

Pohádky Čtecích tet chci dostávat jako první

Buďte mezi prvními, kdo si každý týden zcela zdarma přečte nejnovější původní pohádku z dílny Čtecích tet spolu s dalšími novinkami.

Vaše informace jsou u nás v bezpečí. Ani banda lesních loupežníků je od nás nezíská.

Pohádky Čtecích tet chci dostávat jako první

Buďte mezi prvními, kdo si každý týden zcela zdarma přečte nejnovější původní pohádku z dílny Čtecích tet spolu s dalšími novinkami.

Vaše informace jsou u nás v bezpečí. Ani banda lesních loupežníků je od nás nezíská.