3. přání

Celé město napjatě očekávalo, kdo bude třetí šťastlivec, na kterého se usměje loterijní štěstí a získá tak možnost před Zlatou velrybou vyslovit jakékoli přání.

Poté, co se skupině turistů podařilo Zlatou velrybu vyfotit bez jediné neostrosti, obletěla její podobizna celý širý svět. To ještě zvýšilo zájem turistů vycestovat do Lážopláža a topoly se v těch dnech ohýbaly pod tíhou všech hostů, kteří hotel obsadili do poslední přistýlky.

Některým místním obyvatelům se město praskající ve švech začalo protivit, a tak kolem oken kanceláře pana starosty sem tam někdo proletěl v bublině a škaredě se na něj zatvářil nebo mu dokonce pohrozil pěstí.screen-shot-2016-09-07-at-130940

Pan starosta se smutně podíval na jednu z vysokých zdí kanceláře, na které viselo obrovské zažloutlé plátno v nádherném rámu a na kterém se v ten samý okamžik objevil neviditelnou rukou psaný nápis:

Není člověk ten, aby se zavděčil lidem všem.

Pan starosta si povzdechl. Samozřejmě věděl, že opravdu není možné udělat radost všem, ale přeci jen se o to ve své práci pokoušel a zatím mu to dokonce i vycházelo.

Došel k oknu a celé město měl najednou jako na dlani. Sledoval hemžení bublin na obloze, stejně jako obyvatele spěchající po náměstí a najednou si všiml velkého muže, který nesl v každé ruce obrovskou činku jakoby to bylo pírko.

Pan starosta rychle popadl aktovku a vyběhl z kanceláře ven za tím mužem. Na obrovském zažloutlém plátně v nádherném rámu se objevil neviditelnou rukou psaný nápis:

Opatrnosti není nikdy dosti.

Ten už si však pan starosta přečíst nestihl.

Pane Posilove, pane Posilove! Počkejte přece!”

Pan Posilov však šel dál a na starostu se ani nepodíval. Pan starosta se bez jediného zaváhání pověsil na jednu z jeho činek a pana Posilova trochu zpomalil, čehož hned využil. V ten moment stál vedle něj a snažil se s ním udržet krok.

Ó, pan starosta. Co se za mnou ženete jak splašený kůň?”

Pan starosta měl co dělat, aby popadl dech. Po chvilce nádechů a výdechů řekl:

Našel jsem ji.”cteci tety

Pan Posilov chvíli vypadal, že nic neslyšel, poté se však náhle zastavil, vytřeštil oči, pusu pootevřel překvapením a nejprve jedna a potom i druhá činka mu upadly na zem a každá z nich rozbila jednu dlažební kostku.

Panu Posilovovi trvalo všechno trochu déle.

Kde?”

Pan starosta se však nechtěl dál vybavovat na ulici a začal z dlažebních kostek sbírat činky, marná však snaha, neuzvedl ani jednu z nich, a to ani dvěma rukama.

Pan Posilov zavřel pusu, sebral obě činky a se stále vykulenýma očima vedl pana starostu do své posilovny. Jak už jste možná poznali, pan Posilov byl nejsilnějším mužem celého Lážopláža.

V tmavé posilovně nikdo nebyl a prázdné posilovací stroje vrhaly stín. Pan Posilov za panem starostou prudce zavřel dveře a svalil se na jeden ze strojů. Pan starosta si nesměle sedl vedle něj, zatímco pevně svíral svou aktovku.

Kde jste ji našel, starosto?”

Je ubytovaná v Hotelu v korunách topolů. Přijela sama a zaplaceno má do zítra,” řekl pan starosta a díval se do obrovských očí pana Posilova, ve kterých zahlédl naději i dávný smutek.

cteci tetyPan Posilov se rychle zvedl, těžkým krokem odešel do jiné místnosti a pan starosta zůstal v místnosti se stroji, které vrhaly stín, úplně sám. Potichu se zvedl a šel ke vstupním dveřím, ty však byly tak těžké, že je jeho slabé paže nedokázaly otevřít.

Najednou na krku ucítil teplý dech a když se se strachem v očích rychle otočil, uviděl pana Posilova ve smokingu a s motýlkem.

Namísto bílého kapesníčku mu z kapsičky vyčuhoval setřený los, ze kterého pan starosta přečetl pouze první dvě písmena P a Ř.

Pan Posilov jedním pohybem dveře otevřel a pustil pana starostu ven. Jejich cesty se před posilovnou rozešly, protože pan Posilov měl namířeno do hotelu a pan starosta měl službu v přepínání fénů, o které samozřejmě panu Posilovovi nemohl nic říct.

Pan Posilov rázně kývl hlavou na rozloučenou, otočil se na podpatku vyleštěných bot a těžkým krokem rychle odkráčel pryč.

Pan starosta se vydal k moři a celou cestu před sebou viděl naději v očích pana Posilova.screen-shot-2016-09-07-at-131007_00

Je na čase vám říci to, na co se většina obyvatel Lážopláža snažila zapomenout – příběh Posilova staršího – otce pana Posilova a jeho sestry Niny.

Pan Posilov starší byl dobrák od kosti, byl sice ještě větší než je nyní jeho syn, ale vyzařovalo z něj cosi důvěryhodného a moudrého. Každému rád pomohl a byl váženým občanem města.

Jednoho dne, když se zvedl silný vítr a všichni se raději zachumlali doma do peřin, se pan Posilov rozhodl zamířit do Péřobanky vybrat pár peříček z peřiny.

Jaké asi byly jeho pocity, když šel s panem Ouškem ke své peřině a po cestě viděl všechny ty naducané, peřím překypující duchny a když na konci řady potom uviděl peřinu jeho rodiny, která byla plochá a placatá jako prkno.

Pan Ouško viděl jeho smutný výraz a moc dobře věděl, kolik se v jeho peřině skrývá peříček, ale přesto se jej nezapomněl, jako každého klienta, zeptat, kolik peříček bude chtít vybrat a zda bude chtít nějaké i uložit.

Pan Posilov zklamaně hleděl na peřinu, která byla spíš jen kusem látky, ze které se sem tam vyrýsovalo malinké peříčko. Dohromady jich však nebylo víc jak deset.book_alive-1

A tehdy jej napadl ten nejhorší možný plán a jakmile pan Ouško zmizel v útrobách jeho peřiny, aby mohl vysbírat zbytečky jeho majetku, přiskočil k obrovské nadýchané peřině hned vedle, jedním hbitým pohybem prstů ji roztrhl, přistoupil k oknu, které rychle otevřel a obsah peřiny začal sypat ven. A potom další a další a další. 

Když to pan Ouško spatřil, tak se chytil za srdce a prudce se posadil a zavřel oči. Doufal, že až je znovu otevře, nic z toho nebude pravda.

Jenomže když pan Ouško oči otevřel, nezměnilo se vůbec nic – prázdné peřiny se válely po podlaze Péřobanky, v místnosti poletovala osamělá peříčka a pan Posilov do toho rychlými kroky utíkal pryč.

Venku sněžila peříčka všech barev a mezi nimi jako smyslů zbavený pobíhal pan Posilov a snažil se jich co nejvíce pochytat. Za chvíli se do nich však opřel silný vítr, peříčka se zvedla a během okamžiku zmizela.

Jednalo se o největší peříčkovou loupež, jakou město zažilo, i když si pan Posilov vlastně skoro nic neodnesl. Jeho náhlý čin však připravil mnoho obyvatel o jejich úspory – ty se rozletěly do okolí a doletěly až do zemí, ve kterých neměly žádnou hodnotu a místní děti si z nich vyráběly masky a sbíraly je do šuplíků. Kdyby jen věděly, jaké si domů přinesly bohatství. V Péřobance se od té doby zpřísnil bezpečnostní systém a všechna okna se zazdila. 

To odpoledne zahlédlo několik lidí Posilova staršího, jak utíká z města pryč a přesně druhý den se na pana Posilova mladšího i na jeho sestru Ninu pověsila hanba tak velká, že se Nina zařekla, že jakmile bude plnoletá, odejde z města pryč. V den svých narozenin šla na radnici prodat svou ulici, aby měla peníze do začátku. Pan starosta se jí to sice snažil rozmluvit, ale nebylo to nic platné a když to bylo její přání, musel jej respektovat.

A tak pan Posilov mladší zůstal úplně sám v posilovně, která patřila jeho otci a do které nikdo od té ostudy nevkročil. Musel si přivydělávat, kde se jen dalo a vůbec to neměl jednoduché. 

cteci tetaNina se svému bratrovi nikdy neozvala, tolik se styděla za něco, za co vůbec nemohla. Posilov starší zmizel někde v dalekých krajích a svým dětem se také neozval.

Toto všechno dokázal způsobit jeden jediný okamžik, ve kterém pana Posilova staršího zachvátila chuť přivlastnit si něco, co mu nepatřilo, aby se měla jeho rodina lépe.

Pan Posilov mladší žil celá léta v Lážoplážu sám a snil o tom, že se Nina jednoho dne vrátí. Všechna svá peříčka odváděl detektivní kanceláři, která však za celá ta léta nepřinesla žádnou dobrou zprávu. A teď stál pan Posilov přede dveřmi nejmenšího pokoje s číslem 37 a rozechvělou rukou na ně klepal.

Chvíli bylo ticho, potom se dveře pomaličku otevřely a v nich stála Nina, stále tak krásná, jak si ji pan Posilov pamatoval. Jiní, kdo ji tolik nemilovali, by řekli, že zestárla, má šedé vlasy a vrásčité ruce. Ale nic z toho pan Posilov neviděl.

Svou sestru objal a bez jediného slova ji vzal za ruku o odvedl k moři. Byla krásná noc, hvězdy ozařovaly hladinu moře a zlatavá záře těla Zlaté velryby zase ozařovala noční oblohu.

Pan Posilov velrybu vzbudil a předal jí svůj výherní los. Velryba se už chtěla potopit pro Katalog bazénů, domů a aut, ale ani tentokrát jej nepotřebovala. Pan Posilov měl své přání rozmyšlené již celá léta dopředu, přesně od toho osudného dne.

Chci se vrátit zpátky do toho dne, kdy náš otec vykradl Péřobanku.”

Velryba přikývla a pan Posilov i Nina se přesunuli do minulosti, aby mohli svému otci zabránit v odchodu do Péřobanky.

A jak ho přesvědčili, aby nikam nechodil?

Pověsili se mu na krk, lechtali ho, Nina kašlala a předstírala, že je nemocná a pan Posilov mladší zase žadonil, aby mu tatínek dočetl započatou kapitolu v knize. Pan Posilov starší své děti takto ještě nezažil a usoudil, že je pro ně důležité, aby to odpoledne nikam nechodil. 

A tak to odpoledne zůstali všichni doma zachumlaní v peřině a Nina tiskla panu Posilovovi mladšímu ruku radostí, až ji měl celou červenou.

A čas zařídil to, že se jim začalo zase dařit a i jejich peřina byla brzy plná peříček.

Pan Posilov starší dnes v Lážoplážu provozuje tu nejkrásnější posilovnu, do které chodí i pan starosta a pan Posilov mladší s Ninou mu tam pomáhají.

Ale víc zase až příště.

KONEC

 

 

 

 

 

 

 

 


Otázky k diskuzi s dětmi po přečtení:

  1. Proč se někteří obyvatelé zlobili na pana starostu? 

  2. Proč utekl pan Posilov starší z města? 

  3. Co si oblékl pan Posilov mladší, když se dozvěděl, že se vrátila jeho sestra? 

  4. Jaké číslo bylo na dveřích Ninina hotelového pokoje?

  5. Jaké bylo přání pana Posilova? 

  6. Už jste se někdy za něco styděli? A proč? 

  7. Přáli byste si vrátit čas? Do jakého momentu by to přesně bylo?